Čtyři poražení a čtyři vítězové.

10. října 2021

Čtyři poražení a čtyři vítězové.

Letošní parlamentní volby mají několik vítězů a několik poražených. Dvě levicové strany zůstaly na štítě a patří k těm poraženým. Demokratická ČSSD a extrémní KSČM sice asi doplatily na přímý i nepřímý podíl na minulé vládě vedené Andrejem Babišem, ale především nedokázaly nic srozumitelného nabídnout, a to včetně důvěryhodných lídrů. Zejména komunisté propásli dobrou příležitost oslovit mladou generaci protestním, revolučním, environmentálním programem, prezentovaným novým, obměněným vedením, který by se vymezil proti zatuchlé a odpudivé minulosti reprezentované nomenklaturními kádry typu Filipa, Semelové, Ondráčka, Skály, Grospiče a Luzara. ČSSD to sice, tak trochu zkusila, ale angažování Maláčové a Stropnického se ukázalo jako špatný nápad, zejména pro zoufalý amatérismus a mizerný odhad situace. Dalším, kdo prohrál, je Ano. Bez koaličního potenciálu směrem k získání podpory pro případnou vládu a s jediným možným podporovatelem SPD (ani vítěz, ani poražený) to vypadá jen na variantu nedůstojného protahování neudržitelného stavu. Posledním, kdo prohrál, jsou Piráti. Velké očekávání, podpořené razantním nástupem narazilo na limity v podobě nepřesvědčivých prohlášení a zjevné nezralosti. Pouhé čtyři mandáty získané po vykroužkování vlastních kandidátů znamenají, že v očekávané stoosmičce budou mít Piráti zcela marginální pozici, a to bez ohledu na pravděpodobné přímé vládní angažmá. Vítězové voleb se radují. ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN dokázaly přetlačit ANO a chystají se na převzetí vládní odpovědnosti. Pro všechny čtyři uvedené strany je společný zisk sto čtyř křesel trochu nečekaným úspěchem a současně velkým závazkem. Nacházejí zemi v nedobré kondici, s velkým rozpočtovým deficitem, nedořešenou pandemií, klesající úrovní vzdělání, rostoucí inflací, špatnou bytovou situací, vlekoucími se kauzami, nejasnou situací na Hradě a především tápající v oblasti hledání společenských hodnot. To vše a ještě mnohem víc je třeba dát do pořádku, nebo alespoň nastartovat. Těžký úkol pro dvě stovky poslanců, z nichž více než polovina jsou nováčci. A ještě těžší úkol pro novou vládu.

«»


 

Ať už je raději po volbách.

30. září 2021

Ať už je raději po volbách.

Co všechno je ovlivněno blížícími se volbami, a naopak, co všechno je jen normální, každodenní, všední a rutinní zmatek, šlendrián a nepořádek?

Důl Turow je zajímavý případ dokazující nespolehlivost vazeb skupiny potížistů (snad s výjimkou Slovenska) - členů Evropské unie známých pod zkratkou V4. Nedostatek empatie a pochopení pro specifické problémy souseda může mít svůj kořen ve snaze přesvědčit potenciální voliče, že ten či onen politik dokáže tvrdě hájit národní zájmy.

V mnoha pádech skloňovaná digitalizace státní správy se příliš dopředu nepohnula. Je však opravdu v zájmu vedení státu mít počítačově gramotné občany, kteří budou umět komunikovat se státní správou prostřednictvím jednoduchých a přehledných platforem a aplikací? Patrně nikoli. Snaha o razantní změnu v této oblasti může odradit starší voliče a naopak aktivovat dosud pasivní, mladé lidi. A tím riskovat nežádoucí změny. Je tedy lepší nedělat nic.

Problematika očkování, testů, protilátek a všeho, co je napojené na nekončící epidemii, je zatížena spoustou protichůdných informací šířených tradičními i trendovými komunikačními kanály. Od klasické šeptandy a prezentování názorů na setkáních s občany, přes řetězové maily, posty na sociálních sítích, vystoupení expertů, politiků a osob mimo uvedené dvě kategorie, až po letáky, plakáty, billboardy a inzeráty. Volby, a s nimi spojené kampaně, dramaticky ovlivňují úroveň racionality diskuze vedené na toto téma a staví občany proti sobě.

Téma migrace se zdálo více méně mrtvé, ale není. Viditelně se jedná o předvolební konjukturalismus, který nějaký ten bodík může přinést.

Green Deal, smrsknutý do Čechům srozumitelného problému kolem výroby automobilů se spalovacími motory a zákazem jejich prodeje v dohledné době, je rovněž důkazem fungování zkratek, symbolů a zjednodušení v předvolebním období.   

A mimochodem každý z politiků, kdo se dostane do argumentační nouze, nakonec vytáhne hasiče, sestřičky nebo učitele.

V druhé polovině října snad ve veřejném prostoru zase narazíme na rozbory, reporty a analýzy nezkreslené politickým filtrem a budeme je moci vnímat s nadějí a optimismem.

«»

 


 

Nezaměstnanost.

7. září 2021

Nezaměstnanost.

Nezaměstnanost v České republice se dlouhodobě pohybuje hluboko pod pěti procenty. Nejvyšší byla hned na začátku roku, a sice na úrovni 4,3 procenta. Od té doby viditelně klesá, a to až do úrovně 3,6 procenta. To je pro ekonomiku problém, byť nikoli nový a rozhodně nikoli jediný. Tento trend, trvající řadu let, má své pozitivní, ale spíše negativní stránky. Nejprve ty pozitivní. Z pohledu zaměstnance je snadnější požadovat vyšší odměnu za práci, protože na ulici nestojí fronta, ze které kdokoli rád práci vezme i za nižší plat. Je možné trvat na bonusech, zvýhodněních, delší dovolené, možnosti čerpání neplaceného volna atd. Navíc není nutné být ve stresu, že se něco nepodaří, protože zaměstnavatel si prostě dvakrát rozmyslí, než dá někomu okamžitou výpověď za nesplnění úkolu. Snad jedinou výhodou nízkého procenta nezaměstnanosti pro zaměstnavatele je okolnost, že panuje jakýsi sociální klid a nespokojení, nezaměstnaní dělníci se nehromadí před branami továren a nesnaží se přelézat ploty kolem závodů se zbraněmi v ruce. Uvedený stav je však pro celá odvětví velikým problémem a je ve svém důsledku zátěží pro celou národní ekonomiku. Extrémně nízká nezaměstnanost nevytváří tlak na potřebné úspory formou zpomalení růstu mezd, a tím pomáhá roztáčet inflační spirálu. To platí především pro období krize, stagnace a deprese. K tomu přistupují některé specifické regionální efekty. Aktuální nedostatek cizinců způsobuje v některých oborech složitou zaměstnaneckou situaci, navíc se nenápadně blíží sezónní faktory, jako expirace termínovaných smluv a několikatýdenní zimní svátky s nejistotou návratu z některých zemí. Své sehrávají i různé podpůrné programy Covid, státní podpora, tzv. „izolačka“, kompenzace, alternativní dotační programy, apod. Při nevhodném časování a diverzifikaci těchto instrumentů se konzervuje pasivita a blokuje rozvoj. To, vše dohromady, nemůže vytvořit zdravou míru nezaměstnanosti, která by mohla pomoci ekonomice a spolu s dalšími úsporami a některými daňovými opatřeními by mohla brzdit trendy, které sledujeme se znepokojením.

«»

 


 

Elektromobilita.

21. července 2021

Elektromobilita.

Elektromobilita - zdánlivě téma posledních několika let, ale ve skutečnosti ideový trend, který je bohatě diskutovaný již od počátku tisíciletí. Samotná problematika volby pohonu dopravních prostředků se objevila mnohem dříve. O možnosti pohánět automobily elektrickou energií se vážně diskutovalo již před více než sto lety. Belgičan Camille Jenatzy postavil elektromobil podle vlastního návrhu a v dubnu roku 1899 s ním zajel tehdejší rychlostní rekord 105,3 km/hod. A nebyl zdaleka jediný, kdo spatřoval ve využití elektrické energie budoucnost. Na začátku automobilové éry stály elektromobily po boku tehdy těžkopádně startovatelných aut s motory na fosilní paliva a šance na získání dominance byly vyrovnané. Zvítězila však levná ropa a technická vylepšení spalovacích motorů. Elektrické motory proto vyklidily pole a prosadily se spíše v městské hromadné dopravě a zejména na železnici. Jinými slovy bitvu o automobilový trh vyhrála tehdejší ekonomická výhodnost spalovacích motorů, úspěšný lobbying a dráždivě opojný odér nafty.

Současnost přináší v této oblasti nové výzvy, pohledy i nejasnosti. Evropská komise zveřejnila svůj plán neumožnit prodej automobilů se spalovacími motory v rámci Evropské unie počínaje rokem 2035. A některé pasáže návrhu EK jsou ještě radikálnější. Při čtení a poslechu zpráv na toto téma se nemohu zbavit dojmu, že celý koncept masivního zavedení elektromobility nemá srozumitelný ekonomický, ale ani environmentální podklad. Jako relevantní otázky, na které jsou pouze kusé a tedy nedostatečné odpovědi, se jeví například predikce nárůstu ceny elektřiny v souvislosti se zvyšující se poptávkou, obecně vysoká cena nových elektroaut, systém likvidace problematického odpadu při konci životnosti elektrických automobilů a jejich součástí, návaznost evropských trendů na přístup k problematice na jiných kontinentech a v neposlední řadě nedokončená diskuze o poměrném vlivu spalovacích motorů na životní prostředí. Tady stojí za zmínku, že produkce oxidů dusíku a zejména oxidů síry má jiné šampióny, než současné osobní automobily. Pro potenciální zastánce rychlé a razantní změny v této oblasti je zatím ve veřejném prostoru více oprávněných otázek než srozumitelných odpovědí.

«»

 


 

Po prázdninách prázdniny.

3. července 2021

Po prázdninách prázdniny.

Českým dětem začaly prázdniny. Tak, po pravdě navázaly na ty skoro celoroční. Až teprve od dubna letošního roku byla postupně zaváděna rozvolňující opatření umožňující školám všech stupňů obnovit výuku. Do té doby, v uplynulém školním roce, zely třídy a učebny prázdnotou po mnoho měsíců. Všechny základní školy se vrátily k bezrotační prezenční výuce až poslední týden v květnu, tedy v okamžiku nadcházejících termínů maturitních a přijímacích zkoušek. Toto načasování bylo pro některé školy organizačně obtížné. Běžným průvodním jevem, jako vždy, se staly nejrůznější fámy, zkreslené informace a poplašné zprávy. Dokonce se na sociálních sítích objevila obava, že docházkou do školy je páchán trestný čin. Tento mýtus Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy dementovalo sdělením na svých webových stránkách. Následně však 2. června Nejvyšší správní soud rozhodl, že výrazné omezení provozu základních škol v dubnu tohoto roku bylo protizákonné. Paradoxně tedy jistý druh trestného činu a protizákonnosti se skutečně konal. Paragrafy ale dětem úroveň vzdělání nezařídí. Víme tedy jak to je s naší mládeží? Závažné závěry nabízejí výsledky průzkumů realizovaných nikoli u nás, ale v jiných zemích (Norsko, Německo, aj.). A provedená šetření říkají, že stačily pouhé tři měsíce nepřítomnosti ve školních zařízeních k tomu, aby byl nenávratně ztracen celý rok. Distanční výuka prostě běžnou školu nenahradila. Možnosti však jsou. Přes letní měsíce budou moci rodiče využít pro své děti stovky nejrůznějších táborů a pobytů, jejichž součástí je mnohdy i snaha o doplnění mezer ve výuce. Zájem o tyto „doučovací kempy“ sice je, ale ne tak velký, jak by odpovídalo snaze dohnat zameškané. Děti musí kvůli své budoucnosti věřit, že na letní prázdniny zase nenaváže nějaká úplně nová forma volna, byť v souladu se zákonem.

«»

 


 

Politika a sport.

23. května 2021

Politika a sport.

„Politika a sport k sobě nepatří.“ Oblíbená floskule, používaná podle potřeby kýmkoli, kdo chce lacino nabrat politické body a naklonit si přízeň sportovců. Netřeba zdůrazňovat, že pravý opak je pravdou, protože politika prostě prolíná úplně vším. Sportovní klání, světové šampionáty a především příprava a pořádání velkých sportovních podniků má nezpochybnitelný politický rozměr. Historie potvrzuje zneužití olympijských her pro propagandistické účely nacistickým Německem (OH 1936, Berlín), politika zanechala stopu v podobě teroristického činu v průběhu mnichovské olympiády (1972), v paměti starších fanoušků sportu je uložena přetahovaná z let 1980 (Moskva) a 1984 (Los Angeles), která z pořadatelských zemí dokáže zajistit větší počet bojkotujících, a to zjevně s politickou motivací. Oprávněné pochyby o korektnosti a apolitičnosti her provázejí i letní olympiádu 2008 v Číně a zimní olympiádu 2014 v Rusku. Olympijské hry všeobecně jsou natolik masivní sportovně společenskou akcí s mamutím rozpočtem a celosvětovým dopadem, že je víc než lákavé vložit do nich politický apel, naplnit předem stanovený marketingový záměr, ovlivnit a změnit pohled na vybrané téma, či zakrýt to, co by nemělo být vidět. Stejně tak je snadné proložit cílené a účelové akce argumentačním faulem, že sport a politika k sobě nepatří. A že ten, kdo by chtěl sportovcům upírat právo na účast je nezodpovědný pletichář a nese odpovědnost za zmařený čas, peníze, naději i kariéru každého jednotlivého účastníka. Trochu to připomíná živé lidské štíty hnané při vojenském střetu před bojovou jednotkou, s úmyslem zabránit protivníkovi účinně se bránit. Prostě se spoléhá na humanitu.

Jakékoli politicky motivované aktivity využívající fenomén olympijských her jsou ošidné. Obvykle v ušlechtilém hávu používají postupy, které jsou na hraně korektnosti. Výzvy k bojkotům olympijských her, ať už platonické, nebo vážně míněné, jsou běžné a ke klasickým odůvodněním přibylo strašení a vyhrožování epidemiologickou situací. Není to nic úplně nového. Hry v Riu (2016) byly ohroženy virem zika, kvůli němuž řada sportovců odmítla účast. Virus nakonec neudeřil a měl na kontě výskytu čistou nulu. Tokio se potýká s problémem nedostatečné podpory her japonskou veřejností, a pokud se vůbec uskuteční, bude to za cenu velkých omezení. Na scéně se objevují Zimní olympijské hry v Pekingu 2022. Od jejich zahájení nás dělí něco přes osm měsíců. Samozřejmě je lákavé vsunout do tohoto období politický aspekt. V případě Číny je nasnadě otevřít témata porušování lidských práv, řízený útlak menšin, porušování mezinárodních smluv (Hongkong, Tchaj-wan), atd. Ač se to zdá jako zneužívání sportu pro politické účely, není to tak. Otevřít tato citlivá, přehlížená a podceňovaná témata v souvislosti s obří propagandistickou akcí je správné. Otázkou je forma. Výzva českých senátorů, navazující na prohlášení Nancy Pelosiové (předsedkyně Sněmovny reprezentantů USA) o diplomatickém bojkotu zimní olympiády, získala obratem značnou pozornost díky dezinterpretaci. Ti, kdy četli pouze titulky, museli nabýt dojmu, že se historie opakuje a znovu, po letech, je sportovcům nařizováno či doporučováno neúčastnit se her. Podstatné je, že výzva není cílena na sportovce, ač je jistě diskutabilní, jaký vliv na potenciální výkonnost atletů mají podobná vypjatá prohlášení a jednání. Prohlášení směřuje ryze k politickým reprezentacím a sportovním činovníkům. Jejich vizuální asistence a osobní přítomnost po boku diktátorů a autoritářů má pro legitimizaci režimů svou váhu a hodnotu a je nezřídka kdy využívána pro účely vyvinutí politického a hospodářského tlaku.

Návrh bojkotu olympijských her má smysl jen tehdy, když má velmi dobrý informační základ, zajištěnou širokou podporu, nezpochybnitelný morální kredit a je kvalitně komunikovaný. Zahrnutí účasti/neúčasti sportovců do komunikačního mixu jakýmkoli způsobem přináší více rizik než benefitů. Avšak deklarovaná sounáležitost s výzvou od sportovních, ale i jiných celebrit je zdánlivě zbytným, ale přesto potřebným doplňkem, který důvěryhodnost a oprávněnost záměru podpoří a učiní jej životaschopným.

«»

Stejný článek je i v sekci sport. 


 

Stratifikace společnosti.

16. května 2021

Stratifikace společnosti.

Nejen česká společnost je rozdělená. Štěpení a vrstvení je běžné i v jiných zemích a entitách. Důvody proč tomu tak je, jsou všelijaké. Mnohdy je za tím náboženství, jindy chudoba versus bohatství. Časté je rovněž třídění podle barvy pleti, původu, věku, povolání, pohlaví, váhy, výšky, a poměrně běžně také podle politických názorů. Teď momentálně je v plném běhu dělení společnosti na očkované a neočkované. Už jsme si pomalu zvykli na to, že každá významnější událost má za následek určitou úroveň diversifikace občanů do skupin stojících proti sobě. Vyznavači a Odpůrci. Zdraví a Nemocní. Exit versus Remain. Soužití nebo Samostatnost. Moderna versus Sputnik V. A tak dále. To vše stojí vedle sebe, současně proti sobě a modeluje nesourodé společenské vrstvy.  Zdánlivě neexistuje historická paralela pro vnímání vakcinovaných občanů optikou elitářství, ale zdání může klamat. Dětská obrna sužovala lidstvo dlouhé tisíce let, a až v polovině minulého století se podařilo nalézt vakcínu, která ji postupně vymýtila. V tehdejším socialistickém Československu bylo očkování proti dětské obrně povinné, a tak nedošlo k rozporu, ani dělení společnosti. Později se očkování proti nemoci poliomyelitis stalo součástí tak zvané hexavakcíny, která fungovala proti více přenosným nemocem najednou. Politika povinného očkování neměla prakticky žádné viditelné odpůrce a přinesla Československu efekt nulového výskytu dětské obrny. Případy alergických reakcí na vakcínu, včetně několika úmrtí se v minulosti objevily, ale pozitivní efekt očkování je považován za neoddiskutovatelný a statisticky prokázaný.

Očkování proti koronaviru je v ČR dobrovolné a současně bezplatné. Je tedy možné se „svobodně“ rozhodnout. Okolnosti a připravovaná omezení činí toto rozhodnutí poněkud složitějším. Přímá konfrontace zdraví občanů a fungující ekonomiky přináší velké výzvy. Jednou z těch nevyřešených, je soužití očkovaných a neočkovaných. Na jednu stranu vakcinovaní částečně řeší problém snadného a rychlého návratu do běžného stylu života, na který jsme byli zvyklí, na druhou stranu jsou pasivními spolutvůrci bariér pro neočkované. Všechno to může vyřešit trpělivost a tolerance projevená všemi zúčastněnými. Rozdělená společnost v tomto řešení funguje jako brzda, komplikátor a zpomalovač. Ať už si myslíme o rychlosti, kvalitě, systému a způsobu zvoleného řešení cokoli, hlavu vzhůru!, restart i volby už jsou na dohled.

«»


 

Komunikace.

7. dubna 2021

Komunikace.

Jednou ze současných manter, používanou napříč celou společností, je omlouvání neúspěchu špatnou komunikací. Mizerně komunikuje vláda, přestože odvádí dobrou práci, nešikovně prezentuje své úsilí a snahu většina politiků či politických stran, ač se upřímně snaží. Ale na nezvládnutou komunikaci je poukazováno i v obecnějším měřítku, například ve firmách, na úřadech, ve školních zařízeních, ve sportovních týmech, v kulturním prostředí, při setkání vlastníků bytových jednotek, prostě skoro všude.

Výraz komunikovat pochází z latiny a jeho základním významem je: spojovat, ve smyslu předávat a přijímat informace. Bylo-li by to pouze o tom, pak se dá říct, že komunikaci zvládáme na výbornou. Informace přenášíme. Stejně tak je akceptujeme a dělíme se o ně. Horší je to s jejich vyhodnocováním, tříděním a dalším nakládání s nimi. Tam je evidentně slabé místo. Dvojnásob to platí u „moderního“ způsobu komunikace, a sice výměny sdělení prostřednictvím sociálních sítí, chatovacích platforem a on-line komentářů k publikovaným článkům a příspěvkům. Setkává se, a na sebe naráží požadavek na absolutní svobodu projevu a společensky žádoucí, blíže nedefinovatelný smysl pro fair play či objektivitu. Je to cenzura versus anarchie? Ne tak úplně. Neustálé upozorňování na něčí neschopnost smysluplně komunikovat je ošidné. Už samotné akcentování subjektivně vnímaného něčího nedostatku je na hraně korektnosti, byť nepochybně splňuje atribut svobodného vyjadřování. Jakákoli tvorba kodexu, ve smyslu třídění informací a posuzování správnosti a vhodnosti jejich toku v sobě obsahuje zárodek cenzury, naproti tomu neexistence takového manuálu umožňuje anarchii. Jako bychom se ocitli v bludném kruhu, který jsme si sami nakreslili a zapomněli z něj vystoupit. Samotná komunikace a její „zvládnutí“ obsahuje problematický normativ, který sám o sobě zabraňuje dosažení kýženého cíle, tedy dovršení cesty informace od poskytovatele k příjemci bez manipulativních aditiv. Jako lidská společnost máme v rukou instrument, se kterým jsme se dosud nenaučili zacházet tak, aby benefity převyšovaly mínusy a ztráty. Přesto musíme, chceme a budeme komunikovat, protože kdybychom tak nečinili, ocitneme se ve vakuu.

Samostatnou kapitolou jsou nechtěné či náhodné souběhy sdělení mající v některých případech tragikomické konsekvence. Neškodným příkladem budiž rozlučková tisková konference ministra Blatného, provázená v titulku bilanční informací o celkovém počtu nakažených a zemřelých. Jakési nenápadné poukázání na účet vystavený za ministrovu činnost. Drobná, chtěná/nechtěná, ale o to symboličtější chyba v komunikaci.

 «»

 


 

 

Maturitu?

15. března 2021

Maturitu?

V roce 2011 mělo maturitu, případně vyšší vzdělání obsahující maturitu 48,3 procenta občanů. Statistický úřad nabízí i čísla z roku 2019, podle kterých mělo maturitu 61,7 procenta občanů nad patnáct let. Z toho se dá dovodit, že zhruba dva ze tří Čechů mají maturitu. Jsme tedy vzdělaný národ, přesněji řečeno národ studentů. Hodnota vzdělanosti je v čase proměnlivá a jednotlivé vrstvy společnosti ji vnímají různě. V obecné rovině víme, že by se ohledně vzdělání dala řada věcí zlepšit, nebo přinejmenším upravit. Ale většinou na to nedojde, protože je vyšší priorita dána jiným záležitostem. Dlouho se vede debata na téma, jestli by měla zkouška uzavírající středoškolské vzdělání mít vyšší míru důležitosti, odlišnou strukturu či povahu, jiný obsah, formální stránku, charakter. V podstatě každý nově nastupující ministr školství měl ambici s maturitou něco provést. Na scéně se však objevila nová postava s překvapivým prohlášením. Razantní vykročení premiéra z portálu přímo doprostřed dění připomíná omyl herce, který vstoupil na jeviště v nesprávný okamžik. Nikdo úplně přesně neví, proč říká to, co právě říká, ale raději se nikdo nesměje, co kdyby to byl záměr chytrého autora. Prezentované prohlášení by mohlo prozradit možnou pointu, přestože je nepromyšlené, zmatené a amatérské. Žádná pointa však není. Jen zpozdilá snaha mluvit úplně do všeho. Nápady se rodí a jsou nejen nečekané, ale i nebezpečné. Následky možného devótního uposlechnutí pokynu vysoko postaveného politika subalterním úředníkem mohou být konkrétně v této oblasti značné, můžeme se z nich vzpamatovávat desetiletí. Už nyní je patrná dramatická změna ve schopnosti nastavit přiměřenou intenzitu vzdělávacího procesu tak, aby mládež nebyla na jednu stranu přetížena, ale současně, aby jednou obstála v evropské i světové konkurenci. Pokud tedy ještě nějaká konkurence bude, s ohledem na omezené cestování, limitovaný volný pohyb s očkovací legitimací a všeobecné povědomí o tom, že česká mládež nebyla ve škole už prakticky rok. Buď bylo covidové volno nebo prázdniny. Všechno však může dozrát do obludnějších rozměrů. Současné pojetí je živnou půdou lenosti, pohodlnosti, letargie, pasivity, nudy a marného hledání smyslu toho všeho. Pokračováním je už jenom hloupost, lež a zmar. Děti je třeba poslat zpět do školních lavic, vrátit jim svět diktátů, písemek a domácích úkolů. Ať si máme s nimi v budoucnu o čem povídat, až nás navštíví na izolovaném oddělení místní nemocnice. Ale dost žertů. Drolení až dosud solidní úrovně znalostí našeho národa podceňováním nutnosti školní docházky či znejistěním správnosti skládat zkoušku dospělosti je chybné a pošetilé.

«»


 

K čemu jsou dobří politici?

3. března 2021

K čemu jsou dobří politici?

Je to řada let zpátky, ale vzpomínám si na to dobře. Chystal jsem se na dovolenou do zahraničí. S rodinou, k moři, autem značky Škoda. Několik týdnů před plánovaným odjezdem jsme začali doma chystat věci, které jsme považovali za potřebné a nutné pro rekreační, časově omezený pobyt. V našem bytě, na nejrůznějších místech, vznikaly hromádky s oblečením, kosmetikou, obuví, sportovními potřebami, ale i obálky s potvrzením o pojištění, o ubytování, o stravování, dále peníze, cestovní pasy, sluneční brýle, lékárnička a spousta dalších věcí. Tedy standardní plánování relativně obvyklé akce prováděné poučeným amatérem. Pak ale do toho vstoupil nečekaný element. Kamarád je automechanik a já mu neprozřetelně řekl, že se chystám na tisíc pět set kilometrů cesty osm let starým autem. Dozvěděl jsem se, co všechno bych měl mít sebou, kdyby se snad s vozidlem něco stalo. Vysvětlil mi, že on by v žádném případě nikam tak daleko nejel, kdyby neměl sebou všechno ze svého nouzového seznamu. Ani jsem netušil, že v mém voze je tolik součástek důležitých pro jeho zdárné fungování. S ohledem na skromný zavazadlový prostor jsem musel naprostou většinu jeho nápadů odmítnout. Například náhradní výfuk, nebo dvacetilitrový kanystr s benzínem. Kdybych měl za kamaráda farmaceuta, měl bych zřejmě sebou vézt půl lékárny a případný kamarád kuchař by mě nepustil na cesty bez spousty jídla, příloh a pochutin. Jak všem těm doporučením expertů, poradců a profesně zdeformovaných šílenců nepodlehnout a najít rovnováhu mezi dobře míněnými radami? A tady tematicky přecházím od dovolené k běžnému občanskému životu. V celé té změti informací, dat a údajů se musí někdo zorientovat a učinit rozhodnutí. V dnešní komplikované situaci, ale i jindy, na úrovni státu či obce, je toto rozhodnutí na politicích. Ti jsou tu právě od toho, aby nepodlehli jednostrannému pohledu odborníků na jednotlivosti, ale dokázali okolnosti vybalancovat. Pokud to nedokážou, tak pojedeme na dovolenou buď s náhradním výfukem, nebo nepřipravení a bezbranní jak beránci.

«»


 

Průvodce krizovým obdobím. V Portugalsku.

1. února 2021

Průvodce krizovým obdobím. V Portugalsku.

Marcelo Rebelo de Sousa je portugalský prezident, který byl před pěti lety zvolen v prvním kole voleb díky zisku 52% hlasů oprávněných voličů, kteří se dostavili do volebních místností. Tradičně levicově orientovaná portugalská politika se však přece jen postupně trochu rozkolísává. Na vině je Evropou se šířící regionální nacionalismus, který má v Portugalsku hluboké kořeny, sahající do složité doby Karafiátové revoluce (duben 1974) a v mnoha ohledech i dále. V současnosti se krajně pravicovým aktivitám daří i v jiných zemích Evropy a zřejmým podpůrným důvodem pro tyto tendence jsou často problematické a diskutabilní formy řešení potíží spojených s pandemií Covidu-19. Portugalsko je zemí s přibližně stejným počtem obyvatel jako Česko, ale s menším počtem nakažených i zemřelých. Zdravotnický systém však není na české úrovni, a to je důvodem pro dramaticky vyhrocenou situaci, kterou pomáhají Portugalcům řešit i okolní země. Britská mutace viru způsobila rychlejší šíření nemoci a povolala lékaře-důchodce zpět do služby. Stejně jako celá Evropa a vlastně celý svět se Portugalci upínají k vakcíně jako k jedinému možnému řešení zoufalé situace. Marcelo Rebelo de Souza uspěl i v letošních prezidentských volbách, a to dokonce opět v prvním kole a navíc vyšším poměrem získaných hlasů než před pěti lety. Signál je to veskrze dobrý, protože znamená kontinuitu a nezbytnou úroveň jistoty. Dvaasedmdesátiletý zkušený politik může svou zemi provést krizovým obdobím prostřednictvím své schopnosti klidně a přehledně komunikovat a rovněž díky zjevné a dlouhodobé popularitě. Řadí se k těm evropským vůdcům, kteří jsou na svém místě. 

«»

 


 

"Básník" a vakcína.

30. prosince 2020

"Básník" a vakcína.

Očkovaným číslo 002 se ve Velké Británii stal jedenaosmdesátiletý pacient Univerzitní nemocnice v Coventry. Obrýlený důchodce William, původem z Warwickshire, při proceduře prohlásil, že „Od nynějška to může změnit naše životy.“ Jeho slova převzala celá řada britských médií včetně BBC. Nepříliš často se věnuje více pozornosti druhému, v porovnání s prvním. Poněkud ve stínu zůstala Margareth Keenenová, abonentka vakcíny proti Covidu-19 číslo jedna, která vtipně označila očkování za předčasný dárek ke svým devadesátým prvním narozeninám. Marketingově zajímavějším a pro dobré účely použitelnějším však zůstal William. A to proto, že jeho příjmení je Shakespeare. Mimochodem, jeho jmenovec, největší básník všech dob, se narodil pouhých třicet kilometrů od Warwickshire. Využití známého příjmení, v kombinaci se zařazením do rizikové skupiny spolu se sociálním statutem očkovaného je v tomto případě geniálním marketingovým tahem, realizovaným za naprosto zanedbatelné finanční náklady. Drobnost tohoto typu může přimět veřejnost číst o problematice očkování mnohem víc než stovky grafů, odborných článků a pojednání. A použitím všem známého jména to samozřejmě nekončí, protože pro další přifouknutí celého příběhu jsou zcela na talíři tituly známých her proslulého dramatika. Například „Zkrocení zlé chřipky“ (Zkrocení zlé ženy), nebo „Pánové z Korony“ (Dva pánové z Verony). Česká obdoba britského triku není tak dotažená. Ministr Blatný, který byl mezi prvními očkovanými, sice sdílí příjmení se známým básníkem Ivanem Blatným a jeho otec, také Jan, byl básníkovým bratrancem. Křestní jméno vakcinovaného ministra je však jiné než básníkovo. Budiž. Ale sociálně a věkově to patrně úplně neštymuje. Jan Blatný je, na rozdíl od britského důchodce, čiperným dobře placeným padesátníkem ve státních službách. Protože mám rád příběhy, jako marketingový instrument a vážím si těch úplných a dotažených, líbilo by se mi, kdyby symbolicky obdržel první dávku v českých zemích třeba starobní důchodce Jan Žižka nebo devadesátiletá obyvatelka domova důchodců paní Milena Jesenská. Jen tak, aby se o tom hezky psalo.

«»


 

Unijní versus britský rybolov.

19. prosince 2020

Unijní versus britský rybolov.

Konec roku 2020 se blíží a dohoda stále není na stole. Ano, řeč je o brexitu. Toto téma provázelo shodou okolností mé první kroky ve světě bloggingu. Byl to tehdy trochu šok, když se proti obecnému očekávání Britové nevýraznou většinou rozhodli EU opustit. Opravdu mě při psaní prvních příspěvků nenapadlo, že po více než čtyřech letech nebude s jistotou známo, jakou formu bude vystoupení Velké Británie z Evropské unie mít. Celá řada podmínek rozchodu je již dojednaná a asi se dá říct, že chybí jen málo, aby se na poslední chvíli podařilo zabránit obávanému tvrdému brexitu. Přesto existují překážky, které mají hluboké historické kořeny a nikoli nelogicky mohou zůstat nepřekonané. Opakovaně projednávané nejasnosti se koncentrovaly do více méně obchodní problematiky, a to především do oblasti nám, Čechům (ale i většině zemí EU), poměrně vzdálené, a sice do rybolovu. Unijní právo specifikuje podmínky pro rybolov v britských vodách tak, že využívá dohod vzniklých při vstupu Británie do evropských společenství a dává i dalším členům Evropské unie, například Francii nebo Dánsku, významná práva při stanovení používaných teritorií a kvót. Rozvod s EU nabízí premiéru Borisi Johnsonovi unikátní možnost pomoci britským rybářům, kteří mnoho let bojují s kontinentální konkurencí. Cena zaplacená za pomoc však může být vysoká. Případná změna několik desetiletí (i staletí) panujících zvyklostí podpořená právními dokumenty EU dramaticky poškodí skandinávské, belgické, francouzské a další rybáře. A nejen je. Potíže by měli i ostrovní lovci mořských živočichů. Výsledkem může být i nedohoda a počátek celního boje. Přestože rybolovný obor patří v rámci ekonomiky Evropské unie k méně významným, po politické stránce jde o důležitou kartu, kterou uplatňuje hlavně britská strana. Zda jde o instrument, který premiér Johnson používá pro prosazení jiných, možná významnějších cílů britské politiky, se dozvíme během několika nejbližších dnů.

«» 


 

Padesát sedm.

28. listopadu 2020

Padesát sedm.

Za jiných okolností celkem nudné číslo 57 má v těchto dnech zvláštní význam. Index rizika nákazy nemocí Covid-19 je v České republice od 23. listopadu na úrovni 57. Co to vlastně znamená a jaký dopad na běžný život Čechů může mít dosažení takovéto hodnoty? Pokus vytvořit přehledný systém, který umožní předvídat úroveň restrikcí, byl představen ministrem Blatným před více než dvěma týdny. Při tvorbě systému byli autoři inspirováni již dříve v zahraničí vzniklými tabulkami a přehledy (např. Irsko). Celkem zajímavým a možná nechtěným efektem byl zpětný výpočet, týkající se jarního lockdownu. Při platnosti stávajícího systému v březnu či dubnu tohoto roku by opatření vypadala úplně jinak. Kdybychom tehdy používali PES (ProtiEpidemický Systém), žádné úplné uzavření ekonomiky by se nekonalo a asi bychom měli více méně švédský model. Avizovaná výhoda nové metody oproti překonanému semaforu spočívá v tom, že každý si může snadno vypočítat, v jakém stupni rizika se nacházíme. Její praktické užití je však omezeno dvěma faktory. Jedním je, že nejsou všechna data, potřebná pro výpočet, k dispozici na jednom místě. A když už se podaří si uváděný index vlastním propočtem ověřit, neznamená to, že je možné pomocí této informace řídit třeba své podnikání či plánovat cesty, obchodní schůzky a jednání. S určitou, pochopitelnou mírou logiky je konečné slovo svěřeno vládě, která v rámci pravomocí, daných jí nouzovým stavem rozhodne, jestli budou restrikce uplatněny tak, jak stanovuje systém. V tom je však právě zakopaný PES. Protiepidemický systém není tím, za co byl vydáván, je to jen instrument zdůvodňující zvolení některého z pěti přednastavených stupňů omezení, a to ještě případně v modifikované verzi. Tedy ohnutelné alibi. Náznaky manipulace s fakty se již objevily. Možná s dobrými úmysly, ale možná také proto, že se vládě dlouhodobě nedaří přehledně a upřímně komunikovat. Když se ukázalo, že Praha je na tom z krajů nejlépe, napadlo někoho, že by bylo možné ji nezapočítat. Nebo okolnost, že regiony vykazují rozdílnou úroveň indexu rizika nákazy. Proč tedy neignorovat celkový průměr a podřídit index regionům, které jsou na tom nejhůř? Stejně tak posun platnosti restrikcí v čase. Nikoli v pondělí, ale třeba ve čtvrtek. Je na čase v tom udělat pořádek a začít používat systém VLK – „ViroLogický Kalendář“, který už definitivně, přesně a jasně řekne, co bude a proč. A co nebude.  A také kdy.

«»


 

Rada ČT.

19. listopadu 2020

Rada ČT.

Poněkud ve stínu projednávání prodloužení nouzového stavu dolní sněmovnou zůstávají některé jiné zásadní události. Velmi znepokojivá je situace kolem fungování Rady České televize. Třaskavou aktualitou je rezignace předsedy a místopředsedy na své funkce v Radě. Často zůstávají podobné kroky čelných funkcionářů nejrůznějších institucí chápány jako více méně nevýznamné a jsou bagatelizovány, ale v tomto případě by neměly uniknout pozornosti veřejnosti. Patnáctičlenná Rada České televize je ze zákona orgánem, jehož prostřednictvím veřejnost kontroluje činnost ČT. Členové mají svou strukturou reprezentovat významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy. Rezignující předseda, padesátiletý René Kuhn je ostravským marketingovým specialistou. Osmačtyřicetiletý Jaroslav Dědič (rezignující místopředseda) je pro změnu olomouckým marketingovým expertem. I další místopředseda, Daniel Váňa, je z marketingového světa. Jako své zaměstnání uvádí pozici ředitele komunikace Ano 2011. V Radě je několik sportovců, pedagogů, novinářů, ale je tam i duchovní, sociolog a jeden bankéř. Napjatá atmosféra a personální změny na pozicích uvnitř Rady jakoby ilustrovaly momentální stav v české společnosti. Mnoho lidí se soustřeďuje na „krátkodobé“ problémy související s vlastní či celkovou zdravotní situací, dodržováním nastavených restrikcí, ale také s udržením životní úrovně svých rodin, podmínkami v zaměstnání či ve škole. V rámci nouzového stavu, při chaotickém řízení státu, prezentování záměrných či náhodných mystifikací a při rozostřeném vnímání současné reality lze prosazovat některá rozhodnutí, která by jindy neprošla, nebo by alespoň musela být řádně a detailně zdůvodněna. Za stávajících okolností je objektivně pravděpodobnější existence tlaku způsobujícího ztrátu platforem, které nabízejí, nebo alespoň mohou nabízet nezávislé a vyvážené pohledy na dění kolem nás. Sociální sítě v jakékoli podobě nejsou schopny toto riziko eliminovat. Spíše naopak zvýšit. Ať už je názor veřejnosti na kvalitu a profesionalitu práce ČT jakýkoli, je z mnoha ohledů zřejmé, že případná neexistence veřejnoprávních médií je cestou k cenzuře řízené politiky, majiteli mediálních domů a najatými marketingovými poradci. Proto by měly být důvody rezignace členů Rady ČT brány vážně a veřejnost by měla další kroky prováděné tímto mocným orgánem se změněnou vnitřní hierarchií pečlivě sledovat. Přinejmenším stejně pečlivě jako informace o počtu čtverečních metrů na osobu v obchodech za nouzového stavu.

foto: členové Rady ČT zvolení 27. května 2020, Veselý, Matocha, Lipovská

«»


 

Švédské obrázky

3. listopadu 2020

Švédské obrázky

Je to trochu zvláštní pocit být v cizí zemi teď, kdy u nás doma (tím je myšleno jak v Čechách, tak i v Evropské unii) se vede urputná polemika o vhodnosti či nebezpečnosti cestování. Intenzivně se diskutuje o možnosti zavřít hranice jednotlivých členských zemí tak, aby nebylo možné volně migrovat navzdory v normálních časech platnému institutu svobody pohybu. Dokonce padají návrhy na zákazy vycházení v různých režimech a za příklad je dáván Izrael, kde velmi přísné restrikce přinesly zlepšení statisticky sledovaných čísel. V mém momentálním působišti, ve švédském Karlstadu, to vypadá trochu jinak než u nás. Všechno, včetně restaurací, obchodů a posiloven je otevřené. Bledé severské obličeje nejsou zakryté rouškami, zato je vidět přirozená snaha dodržovat mírný odstup od cizích lidí. Mimoděk nám tento trend potvrdil redaktor švédského rozhlasu, který nás při pořizování dokumentární fotografie pro účely rádiového streamu požádal o alespoň metrový rozestup, abychom byli dobrým příkladem pro veřejnost. Dezinfekce je všudypřítomná a tištěné instrukce s obrázky obohatily výlohy, nástěnky a vstupní dveře nejrůznějších provozů. Švédsko vůbec pojalo řešení pandemie po svém a dlouhodobě jinak než my. Přes evidentní chyby, mezi které místní odpovědné osoby počítají především nedostatečnou ochranu zdraví nejvíce ohrožených skupin občanů na počátku pandemického stavu, se Švédové a vůbec Skandinávci snaží, aby nedošlo k destrukci ekonomiky, a aby se současný život co nejvíce podobal tomu běžnému, jak ho znají. Porovnání s Českou republikou se sice nabízí, zejména z důvodu skoro shodného počtu obyvatel obou zemí, ale protože statistické podklady se mohou nastavením parametrů různit, není takovýto postup dobrým nápadem. Ani hledání rozdílů a podobností. Není to totiž soutěž. Chceme a můžeme vyhrát všichni. My i Švédové. A nikdo nemusí neprohrát.

«»


 

Osobní lockdown.

15. října 2020

Osobní lockdown.

Máme zase nový anglicismus, který se začal hojně objevovat v médiích, navíc v apelu českých vědců bleskově obohacený o zpřesňující adjektivum. Anglický termín lockdown se dá přeložit jako izolování či úplné uzavření určitého prostoru. Osobní znamená osobní. Odhlédneme-li od vtipné lidové tvořivosti, která navrhuje vysvětlení výrazu lockdown ve vztahu k hlavě státu tak, že, dá-li si pan president lok kořalky, je vzápětí down, máme k dispozici čerstvý termín, který bohužel umožňuje méně se zabývat obsahem a více formou. Ilustrací lockdownu (skloňování se mi opravdu příčí) může být úterní vystoupení pana Prymuly podpořené osmičkou komparsistů, zřejmě nosičů rakve, scénáristy a režisérem vsazené do kulis připomínajících kremační síň. Dojem pohřbu dokreslovaly vážné pohledy očí nad rouškami skrývajícími obličeje, pochmurné osvětlení a tón hlasu smutečního řečníka. Celkové vyznění projevu bylo spíše deprimující a ponuré, ač mělo být burcující, motivační a aktivující. Výsledkem snažení měla být nepochybně poučená veřejnost aplikující s pochopením všechna nařízení, opatření a doporučení. Občanská společnost dodržující zákazy, restrikce a omezení. Většího efektu se dalo jistě dosáhnout pomocí kombinace povzbudivého úsměvu a vrásek na čele. Alespoň náznak toho, že když teď obětujeme kus svého komfortu, odměnou nám může být zasloužený návrat k normálu. Prostě trochu naděje. Bylo by ale nutné alespoň na okamžik odložit roušku, ukázat lidskou tvář a oprostit se od vojenského přístupu. Dát průchod přirozené empatii. Hned v následujících hodinách pan ministr potvrdil svou necitlivost reakcí na nevinnou otázku týkající se jeho vojenské hodnosti v tom smyslu, že „vojna byla pro něho prospěšná a mladým mužům by rovněž prospěla“. Tento anachronismus jen potvrzuje zmatenost, která je bývalým důstojníkům lidově demokratické armády vlastní. Tvrzení, že prezenční vojenský život spojený s buzerací, šikanou a samoúčelným drilem, tak jak ho známe z doby komunismu, je prospěšný, je neobhajitelné.

Je škoda, že nepovedené aranžmá projevu pana Prymuly zhatilo možnost adresovat důležité detaily těm, kteří by jim měli především naslouchat. Ale stejně tak výzva multioborového panelu vědců k osobnímu lockdownu, zaštítěná rektorem ČVUT Vojtěchem Petráčkem, poněkud míjí své zamýšlené poslání. Je jen manifestem strachu, chmur a děsu, který neprovází ani špetka naděje v lepší příští. Závěr deklarace, vypointovaný použitím nevhodné floskule o „ruské ruletě“, činí ze zřejmě dobře míněného pokusu o shrnutí informací, statistických údajů a všeobecně známých doporučení prázdné akademické klišé. Vyděšení lidé dělají vyděšené věci. A mezi ně rozumná verze „osobního lockdownu“ nepatří.

«»


 

Volnočasové aktivity.

11. října 2020

Volnočasové aktivity.

Zmražení volnočasových aktivit je podle ministra zdravotnictví Romana Prymuly receptem na řešení současné neradostné epidemiologické situace způsobené šířením nemoci Covid-19 v naší zemi. Je zajímavé, že tento krok je vysvětlován vládními politiky jako způsob, který nezasahuje ekonomiku. Konec konců obhajoba a vysvětlování nepřehledných represivních kroků, které budou možná realizovány záhy, ale také možná o něco později, je chaotická, nejistá a nekvalifikovaná. Kultura se sportem přitom podle odhadů obstarávají bezmála pět procent HDP. Tedy nikoli nepatrně, málo nebo dokonce vůbec. Předehra celého nouzového spektáklu v podobě zavřených fitness, bazénů a vnitřních sportovišť, pokud se v nich nekonají organizované soutěže (sic!), naznačuje bezradnost a nekoncepčnost. Není publikován žádný věrohodný materiál, který by zdůvodňoval právě tento postup. I tak je zjevné, že se schyluje k razantnímu kroku, který je podle všeho potřebný a navíc je inspirován zahraničím. Vůbec není vyloučen často skloňovaný izraelský scénář, k němuž opatrně našlapujeme. Zatím je však český přístup mnohem méně rozhodný, nejednoznačný a nepřehledný. Současní lídři, ve svých prohlášeních, nedokážou organicky spojit optimismus, důraz, věrohodnost, naléhavost a vizi. Většina z nich nedokáže symbolizovat či vyjádřit ani jeden z uvedených aspektů, natož aby dokázali přesvědčit občany o potřebě vzájemné úcty, respektu, disciplinovanosti a solidarity. Většinou plytké a prázdně patetické proslovy obsahují protichůdná, marketingově kolorovaná sdělení bez špetky empatie.

Co se vlastně stalo v posledních týdnech? Počet hospitalizovaných a pozitivně testovaných letí nahoru. Vysvětlení, že důvodem je návrat lidí z dovolených a dětí do škol, nevyznívá dostatečně ani přesvědčivě. Do celé řady zemí nemůžeme cestovat bez mnohadenní karantény nebo negativního testu. Hotely zejí prázdnotou, restaurace nuceně zavírají o několik hodin dříve, roušky jsou povinné na celé řadě míst. Nezaměstnanost se zvyšuje pouze nepatrně, plánovaný schodek státního rozpočtu je hrozivý. Efektivní, koordinovaný pokus o řešení však stále nepřichází. Plíživě dochází k destrukci celé řady hospodářských odvětví. Lidé zůstávají doma a vyhýbají se jeden druhému. Omezují řadu svých aktivit. Neorientují se v současné situaci. Nevědí komu věřit. A vůbec nejhorší je vše prostupující obava a strach z toho, co přijde. Jak se tomu bránit? Trávení volného času amatérským sportem a kulturními aktivitami prokazatelně posiluje imunitní systém. Především pro lidi žijící ve městech je to jeden z mála způsobů, jak se bránit stresu a depresi. Dva nebo tři týdny vydržíme, pokud je to nutné, ale rád bych byl následně odměněn pochvalou nebo přinejmenším dobrým pocitem, že to nebylo zbytečné.

 

«»

 


 

Někdo se snad najde.

14. září 2020

Někdo se snad najde.

Psát dnes o něčem, co se netýká Covidu 19, se zdá skoro nepatřičné. Několikrát jsem zkušebně pustil televizní zpravodajský kanál v různých časech a čekal jsem, jak dlouho bude trvat, než uslyším slovo koronavirus nebo rouška. Myslím, že prakticky ve všech případech to bylo okamžitě, záhy, neprodleně nebo hned. Jednou to bylo vzápětí a jednou jedinkrát to bylo o něco později. Virová nákaza je téma, které postupně ničí hospodářství méně ekonomicky gramotných zemí s tím, že s sebou do propasti stahuje i ty, které mají alespoň trochu fungující recept. Problematika viru nás  deptá i mentálně a vlastně nikdo nás nebrání. Je zvláštní jak snadno se život na zeměkouli od základu změní a osudy miliard lidí se scvrknou do jednoho tématu, kterým je hrozba onemocnění chorobou, která má loňské datum. Denně se dozvídáme o nových či změněných opatřeních, které nás mají ochránit před nákazou.  Do duše se nám však pomalu vkrádají pochybnosti, zda se pokyny opírají o analýzu spolehlivých dat, zda nejsou navrhované postupy pouze reakcí na tlak části veřejnosti vyvolaný mailovými apely, či zda dokonce nejde jen o prosté kopie nařízení, které používají  jinde ve světě bůh ví proč. To, co však prostupuje společností zcela viditelně je smutek, skepse, obava, deprese a odevzdanost. Jsem si jist, že je povinností současných politiků probudit v občanech optimismus, víru v budoucnost, touhu a vášeň. A formulovat osobní odpovědnost každého z nás, třeba slovy:  „Budu se chovat zodpovědně, ale nikdo mě nedonutí chovat se tak, abych poškozoval duševní zdraví svoje nebo kohokoli jiného, případně týral a obtěžoval sebe a svoje okolí.“ Těžko hledám na veřejné scéně někoho, kdo by se této objednávky ujal, ale pevně věřím, že se někdo najde.

obrázek: čtyři pilíře mentálního zdraví podle codeoflife.cz

 

«»

 


 

Semaforová móda.

27. července 2020

Semaforová móda.

Se semafory se roztrhl pytel. Již několik týdnů sledujeme „semaforově“ řešenou mapu Evropy, která nám má dát jasný a viditelný signál, které destinace jsou bezpečné, a které nikoli. Bůh ví, proč se tomu říká semafor, když se nejedná o barvy seřazené pod sebou, tak jak to naprostá většina semaforů má. Jsou chaoticky rozprostřené po celém kontinentu a ještě každou chvíli mění své místo. Opravdu jediná podobnost je ve využití barev, tedy červené, oranžové a zelené, což při celkovém počtu základních barev (7 – 12) není moc překvapivý výběr. Nehledě na to, že původní význam slova semafor je zúžen do dvou pokynů: stůj a jeď. Takto řešená mapa Evropy poskytující orientační informaci o dostupnosti té či oné země, je možná ještě přijatelná. Do ostrého souboje s logikou se však pouští ministrem zdravotnictví prezentovaný semafor koronavirové nákazy. A rázem všechny semafory blednou závistí, protože ten nový, vojtěchovský má najednou barvy čtyři. Ta nejžádanější a nejpříjemnější je typická semaforová bílá, která snad je používaná jen jako pokyn k jízdě pro tramvaje na malých pomocných signalizačních zařízeních na křižovatkách. Je zvláštní, že místo běžné „semaforové“ oranžové je uváděna žlutá, která znamená druhý stupeň nebezpečí. Proč asi? Možným vysvětlením může být o dost jiný význam uvedené barvy v případě tohoto konkrétního semaforu. V dopravě oranžová barva neznamená žádné nebezpečí, ale pokyn pro zastavení, případně vyklizení křižovatky. Pro agresivnější řidiče však oranžová znamená: „Přidej, ať to stihneš.“ A to asi Vojtěch na mysli nemá, spíše se jedná o jakousi výstrahu, že se blíží nebezpečí. Detaily je třeba vysvětlit na další tiskovce. Je klidně možné, že od teď už bude všechno semafor, lhostejno s kolika barvami a už vůbec jedno s jakými. Jestli je to důsledek vlivu ministra dopravy Havlíčka na svého stranického kolegu formou nenápadného podsouvání dopravní terminologie do zdravotnictví, pak se asi máme na co těšit. Dost na tom, že podle Havlíčka přes některé věci nejede vlak. Je však zřejmé, že přes něco, nebo někam vlaky jedou, i když mají červenou. Nebo hnědou, to je jedno.

«»

 


 

Hong Kong

1. července 2020

Hong Kong

Prvního července 1997 se změnil status oblasti, které se říká New Territories (Hong Kong, New Kowloon a Lantau). Čínsko britské společné prohlášení použilo v rámci podepsané dohody pro tento region termín „zvláštní administrativní zóna ČLR“. Autorem formulace je Teng Siao Pching, socialistický ekonom, který tím uvedl v život koncept nazývaný Jedna země, dva systémy, který je uplatňován i na Tchaj-wanu a Macau. Čínské pojetí ekonomiky by v souladu s prezentovanou filosofií nemělo být na území Hong Kongu aplikováno po dobu padesáti let, tedy až do 2047. Krátce před uplynutím poloviny doby, po kterou by mělo docházet ke sblížení dvou ekonomických systémů, však přicházejí významné změny, které avizují destabilizaci poměrů. Dnes byl uveden v platnost zákon, který kriminalizuje některé činy týkající se podvratné a rozvracečské činnosti a také spolupráce s cizími silami ohrožující bezpečnost země (rozuměj Číny). Případné tresty jsou tvrdé. Je mezi nimi doživotí a mnohaletý žalář. Systémově je však významnější, že na základě tohoto zákona lze do oblasti umístit čínské bezpečnostní složky a některé hříšníky nechat soudit čínským systémem. Carrie Lamová, správkyně města, celý postup hájí s tím, že zákon obnovuje stabilitu ve společnosti. Protesty proti čínskému hegemonialismu však přicházejí z celého světa, například z USA nebo Evropské unie. Na pomoc občanům Hong Kongu byla dokonce na Tchaj-wanu otevřena speciální kancelář, která má pomáhat s případným přesídlením z jednoho města do druhého. Napětí v této oblasti světa je dlouhodobé, přetrvávající a úporné. Problematika lidských práv mnohdy zůstává ve stínu ekonomických zájmů, jakkoli problematických a nenaplněných. Nejvyšší čas tam zajet na výlet a poznat atmosféru na vlastní oči. Ambasadorem může být třeba Miloš Vystrčil.

«»


 

Výrazná stopa.

26. června 2020

Výrazná stopa.

Každý večer, kolem osmé hodiny, tisíce posluchačů pozorně naslouchalo pečlivě připraveným, dokonale cenzurovaným a dovedně sestříhaným zvukovým záznamům ze soudní síně. Psal se rok 1950, byl červen, a tehdejší československá justice právě zanechávala výraznou stopu v historii země. Zinscenovaný soudní proces, kterému předcházela řada zkoušek, nácviků a konzultací se sovětskými poradci, směřoval ke svému závěru, ve kterém měly zaznít šokující rozsudky. V tehdejším československém parlamentu měli, po svobodných volbách konaných v květnu 1946, převahu komunističtí poslanci. Celkovou náladu československé společnosti ilustrují tisíce podpisů pod nejrůznějšími rezolucemi požadujícími přísný trest pro nepřátele nového režimu. Existence a odhalení záškodnické organizované skupiny byly poměrně logickou součástí složité doby, která sice měla historické paralely, ale v mnohém byla zcela originální. Celá řada občanů ČSR se domnívala, že po fašismu a světové válce už nic horšího přijít nemůže. Byla připravená vydobytý mír a radostnou budoucnost hájit. Na tuhle strunu hrála komunistická propaganda, která před zahájením procesu chrlila desítky článků, které byly pro mnoho československých občanů jediným zdrojem informací o aktuálním dění. Za hlavu odbojové skupiny organizátoři procesu ustanovili Miladu Horákovou. Pro zachování zdání vyváženosti byli pro absolutní trest vybráni ještě tři muži, a to Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra. Navzdory intenzivnímu tlaku, zejména z mezinárodních vědeckých kruhů, prezident Klement Gottwald odmítl udělit odsouzeným milost a popravy byly bezodkladně provedeny. Samotný proces je hrozivým důkazem nebezpečnosti komunismu a s ním spojených myšlenek a idejí. Stejně alarmující je fakt, že ani relativně vyspělá společnost nedisponuje instrumenty, které by dokázaly zastavit či alespoň hodně zpomalit realizaci nápadů diktátorů, šílených vůdců, všelijakých lídrů a zvrhlých ideologií. Jenom naslouchat a sledovat prostě nestačí na to, aby se kdokoli zalekl důsledků svého konání. Propaganda, marketing, plakáty, dopisy, rozhlas, ale i televize, internet, sociální sítě a řetězové emaily tvoří společenské vědomí, které rozhoduje o mnohém, umožňuje hodně a dotváří spoustu. Procesy, štvanice, šikana či manipulace, ve kterých jde o život či zdraví, ať už vlastní, rodiny nebo blízkých, jsou toho součástí.

«»


 

Riziko zbrklého názoru.

14. června 2020

Riziko zbrklého názoru.

Občas je nutné přehodnotit to, co se zdálo jednoznačné a neotřesitelné. Třeba vlastní názory. Před mnoha lety mi můj otec dal jako vánoční dárek sadu Gola. Překvapeně jsem zíral na malou, těžkou kovovou kazetu plnou dílů a komponentů, kterým jsem nerozuměl a nechápal jsem, proč by mě měl takový dárek potěšit. Otec mě sledoval s radostným očekáváním člověka, který si je jist, že učinil správnou věc a určitě očekával uznalé ocenění z mé strany. Konec konců dodal něco v tom duchu, že „mít vlastní Golu, to už je něco“. Já jsem si to tehdy opravdu nemyslel a mrzelo mě, že jsem nedostal něco praktičtějšího. Někdy v roce 2012 jsem, rovněž pod stromečkem, našel dárek, který mi dal můj kamarád, cyklista, špičkový sportovec a zkušený cestovatel. Byly to tak zvané kompresní podkolenky. Luxusní verze s motivačními obrázky. Do té doby jsem měl tento produkt spojený s představou žen v důchodovém věku, které si stěžují na nateklé nohy. Milan mi sice vysvětloval, že je to skvělá věc na cestování, přesto však podkolenky skončily rozbalené na dně šuplíku. Zejména když jsem zjistil, že jsou mi velmi těsné a skoro se nadají natáhnout (!). Není to tak dlouho, co jsem se musel vnitřně oběma pánům hluboce omluvit za svou zbrklost a špatný úsudek. Různými cestami se ke mně dostalo doporučení jak na Golu, tak na kompresky. Obojí jsem vytáhl na světlo a s pocitem hanby a vlastní hlouposti tiše rehabilitoval. Sada nástrčných klíčů Gola je skvělá věc a mému amatérskému kutilství prokázala velkou službu. Otec jistě tušil, že okamžik prozření přijde. Kompresní podkolenky (které musí být velmi těsné – jinak nefungují!) mi už několikrát umožnily chůzi a pohyb poté, co jsem někam dlouze letecky cestoval. A Milan ví, že často cestuji. Rychlý soud se mi nevyplatil, a abych svoje selhání odčinil, začal jsem hledat zobecnění a paralely. Zbrklost se dá kompenzovat schopností dodatečně posoudit okolnosti a fakta. A jejich vyhodnocení může vyústit ve změnu názoru. To byl můj případ. V politice se takový postup může nazývat bezpáteřností nebo uměním sebereflexe a často je pouze účelový a vykalkulovaný. Jinak to bývá v mezilidských vztazích, tam tato dovednost může být velkou výhodou a zabraňovat krizím a neshodám. Jediné, co hrozí, je riziko z prodlení.

«»


 

Visegrádská čtyřka dnes.

27. května 2020

Visegrádská čtyřka dnes.

Má v současné situaci Česká republika nějakou výhodu, spojenou s existencí V4, oproti jiným členským zemím Evropské unie? Upřímná odpověď zní nikoli. A dokonce se dá zajít o kousek dál, a sice k tvrzení, že účast v tomto klubu postkomunistických zemí s autoritářskými sklony je pro získání prestižní pozice v rámci EU spíše přítěží. Aliance čtyř zemí (dříve tří), která má historické kořeny sahající do čtrnáctého století, měla svůj půvab v době, kdy společným tématem byla cesta do lepší společnosti, tedy do Evropské unie. Význam tohoto uskupení však postupně klesá, což potvrzuje i odmítnutí účasti ze strany dlouho váhajícího Rakouska. Mírně výsadní pozici má nyní snad jen Slovensko, a to díky přijetí eura před více než jedenácti lety. Visegrádská čtyřka se cílenou státní politikou v jednotlivých zemích transformovala do kverulantské role s evidentním protekcionářským a populistickým marketingovým odérem.

Pandemie nemoci Covid 19 způsobená šířením koronaviru SARS-CoV-2 zasáhla region V4 relativně mírně. Z celkové populace České republiky, Polska, Maďarska a Slovenska (cca 65 milionů) zemřelo do dneška v souvislosti s nemocí Covid 19 méně než tisíc lidí, což je 0,016 promile. Dopady na ekonomiku jsou navzdory pozitivním zdravotním výsledkům devastující. Propad hodnoty HDP v tomto roce se očekává v rozmezí od nepříjemných 6% do hrozivých 11%. Někteří ekonomové tvrdí, že následně může dojít k rychlému zotavení, jiní experti ale prezentují pesimističtější scénáře. Plánovaná finanční pomoc EU zemím V4 (kromě jiných) je nejštědřejší k Polsku, které bude inkasovat z rozpočtu Unie 66 miliard eur na politiku soudržnosti, a k tomu 26,7 miliard eur na zemědělství. Naproti tomu Česká republika získá necelých 20 miliard eur. Návrh předkládaný Ursulou von der Leyen  (předsedkyně Evropské komise) ještě projde tvrdým vyjednáváním evropských lídrů a bude čelit řadě připomínek ze strany těch méně spokojených. Česká strana se řadí ke kritikům návrhu a bude patrně požadovat změny. V této souvislosti se hodí pro úplnost připomenout, že kladné saldo čisté pozice České republiky ve vztahu k rozpočtu Evropské unie činilo ke konci roku 2018 tři čtvrtě bilionu Kč. To je okolnost, kterou bychom úplně zapomenout neměli. Ekonomický vývoj v naší zemi bude mít v nejbližším období svá specifika a nebude jednoduché ho řídit a mít pod kontrolou. Visegrádská čtyřka nám v tom patrně moc nepomůže, naopak pevnější postavení v EU, jako celku, rozhodně ano. Při manévrování z potíží zachovejme důstojnost, šarm a empatii. A neztrácejme paměť.

«»


 

Ta hra ještě není dohrána.

23. dubna 2020

Ta hra ještě není dohrána.

Karel Havlíček, místopředseda vlády ČR, ministr průmyslu a obchodu. Zároveň ministr dopravy. V posledních dnech rovněž jedna z mála hlavních tváří vedení naší země, která je ochotna předstoupit před kameru a prezentovat i hájit úspěšné, problematické, i nepovedené kroky české vlády. Pražský městský soud pravomocně rozhodl o zrušení čtyř opatření ministerstva zdravotnictví omezujících volný pohyb a maloobchod. Podle rozsudku jsou tato opatření nezákonná. Reakce místopředsedy vlády překvapila. Prý tato hra není ještě dohrána (Události a komentáře, ČT, 23.4), a následovat bude kasační stížnost. Což o to, poplatek za podání této stížnosti je pouhých pět tisíc korun, ale považovat nedodržování zákonných postupů vládou za nedohranou hru je nesympatické. Jako demagogická se jeví obhajoba uvedených kroků tvrzením, že to bylo nutné kvůli záchraně tisíců životů. Za prvé není zcela jisté, jak by se čísla vyvíjela při jiném postupu, ale především se veškerá provedená opatření dala uskutečnit v souladu s platnými zákony. Karel Havlíček je autorem několika publikací, které nesou v názvu slovo marketing. Žádnou z nich jsem nečetl, ale pokud je v nich uveden Havlíčkem použitý postup obsahující populistické sdělení, že „u nás jsou lidé rozumní, a tedy pochopí, že to, co jsme udělali, bylo nutné“, pak se jedná o poněkud zastydlý marketing. Na jednu stranu je patrné, že komunikace s novináři, a zprostředkovaně s veřejností, skončila na bedrech bezradného, smutnýma očima nad stylovou rouškou hledícího Adama Vojtěcha a kolovrátkového, zadýchaného Karla Havlíčka. Na druhou stranu je viditelně méně Babiše, Hamáčka i Prymuly. Jak pochopit tento signál? Nástup druhé garnitury, či únava šéfů? Spíše jen ochota některých se obětovat, nebo prosté respektování příkazu. Aspoň dočasná náhrada toho, co je vyčpělé a opotřebované, byť za něco, co je nedůvěryhodné a zmatkovité. A karavana putuje dál.

«»


 

Čas pro opravdové lídry.

15. dubna 2020

Čas pro opravdové lídry.

Češi mohou od tohoto úterý vycestovat do zahraničí. V nezbytných a jasně odůvodněných případech. Zní to trochu jako za starých časů. Je to ale ryzí současnost. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch dokonce prohlásil, že určitě se do zahraničí svobodně nepodíváme před červnem. To je hodně otevřený údaj obsahující nejasné, skryté sdělení s velmi nízkou vypovídací hodnotou. Každý, kdo v těchto dnech stráví v cizině víc než dvacet čtyři hodin, má povinnou dvoutýdenní karanténu. Predikce českých politiků o omezení cestování v letních měsících tak, jak je občas slýcháme, jsou zřejmou snahou o individuální zviditelnění ve snaze dát najevo vlastní důležitost. Nedomyšlené je doporučení českým občanům, aby trávili dovolenou doma, v Čechách. Cestovní kanceláře, jejich klienti a navazující business potřebují přehlednější předpověď a víc empatie. Je hodně předčasné odhadovat letní situaci v polovině dubna. Navíc očekáváme relevantní data získaná testováním sedmnácti tisíc náhodně vybraných občanů, která by nám měla dát přesnější informace o stavu české společnosti ohledně imunitního potenciálu. Zhruba za týden. Proč tedy senzační proklamace o potížích, které možná přijdou, ale možná také ne? S ohledem na aktuální trend v Itálii a Rakousku se může stát, že v Tyrolích nebudou v létě Češi vítáni, protože kvůli zploštění nárůstové křivky nákazy nedosáhnou přijatelné úrovně sdílené imunity. Koordinace trochu nepřehledných a mírně chaotických opatření činěných jednotlivými státy EU by byla žádoucí, přestože tyto kroky spadají do výlučné působnosti členských zemí. Silácká prohlášení lokálních hráčů, opírající se o fakta z křišťálové koule, jednoznačně neprospívají atmosféře v půl miliardovém společenství, které bude neprodleně řešit ekonomické dopady pandemického stavu. Vybraná sdělení vykazují všechny znaky poplašné zprávy, šíření panického stavu a způsobují zrychlené a nekonstruktivní reakce a deprese. Neslavně tomu sekundují vyjádření o sedmi letech nutných k návratu ekonomických jistot a zmínky o možném zhoršení zdravotního stavu peněžních institucí. Nemluvě o administrativně náročné a ne zcela korektní formě kompenzace za strádání, jakou stát zvolil poté, co opatrně vyhodnotil veřejně dostupné reakce. Naštěstí ve zmatku zapadl opakovaný nereálný slib premiéra o dodržení plánu navýšení průměrné mzdy pro příští rok na úroveň čtyřiceti pěti tisíc. Současná situace je jistě neobvyklá, ale už jsme v ní měsíc a máme řadu informací. Je nejvyšší čas prezentovat jasnou vizi, byť s alternativami, a formulovat uvěřitelné teze srozumitelné široké veřejnosti. Tohle je čas, ve kterém se mají projevit, a případně zrodit opravdoví stratégové a lídři.

«»


 

Nemá to být stejné.

26. března 2020

Nemá to být stejné.

Jsme patrně někde uprostřed etapy, v níž se většina našich sil soustředí na vyřešení problémů epidemiologického, virologického a molekulárně biologického charakteru. Blíží se však okamžik, ve kterém se budeme muset koncentrovat na ekonomické, sociální, politické a společenské kategorie a snahu o návrat zpátky k „normálu“. Životy se nám totiž v posledních týdnech převrátily vzhůru nohama. Neuměli jsme si ještě nedávno představit, že by mohlo být omezeno cestování, shromažďování nebo podnikání. Náhle je to realita, kterou žijeme v přímém přenosu. Nevíme, jak se bude situace vyvíjet, ani kdy restrikce skončí. Je však třeba se začít připravovat na věci budoucí. Jak, proč a na co? Skoro každá otázka má v sobě zárodek odpovědi a každý problém obsahuje potenciální návod na řešení. I ta současná koronavirová situace je příležitostí pro odřezání shnilých kořenů, odsekání suchých větví a výsadbu nových druhů. Meditace nad tím, zda jsme se měli už příliš dobře, a tím pádem přišel logický trest, nebo jestli kybernetická válka zmutovala do nového stádia, nikam nevedou. Stejně tak jako neustálé zdůrazňování důsledků současného stavu v podobě blížící se finanční krize, které de facto ekonomický kolaps přivolává a více méně vytváří. Myslím, že optimální přístup je, vzít letošní únor až (věřme, že jenom) květen jako období, ve kterém se ukáže, co by si zasloužilo na nedávném stavu změnit, a co zachovat. Do kriticky konstruktivního pohledu se dá zahrnout kvalita politické reprezentace, systém zdravotnictví, úroveň školství, odolnost peněžních ústavů, personální přiměřenost státní správy, ale i daně, mzdy, zaměstnanost, stavebnictví, sdílená ekonomika a spousta dalšího. Můžeme trochu uklidit, dát věci zase do správných šuplíků a namazat kliky u dveří. „Upozornění“, kterého se nám nyní dostává, je možná příliš přísné, neúměrné, drsné, neadekvátní a přehnané. Stojí nás hodně úsilí, peněz a dokonce i životy. Ale jednou za čas lidská společnost něco takového potřebuje. Snad to není cynické. Nemá se ale všechno vrátit tam, kde to bylo. Nemá to být stejné, má to být lepší.

«»


 

Test odolnosti.

17. března 2020

Test odolnosti.

Známe to dobře ze sportu. Když se vyhrává, radost a nadšení překryjí nutnost analýzy chyb ve výkonu a nechají zapomenout na štěstí a kliku, které výhry provázely. Když se prohrává, hledá se viník a frustrace, deprese a skepse řídí kroky, které jsou opravdovou zkouškou charakteru a odolnosti. Současná situace vzniklá v souvislosti s šířením virového onemocnění se nedá označit za výhru ani za prohru, přesto nese rysy společenského testu. Jedni říkají – je to jen jiná verze chřipky, nepanikařme. Jiní tvrdí – tato pandemie změní svět. Oba uvedené mezní pohledy na problematiku mají své reprezentanty v řadách politiků, tak i odborníků. Pravda bude tedy zase někde uprostřed. Podstatné je, jak z toho vyjdeme my, jako lidský druh. A tady je zřejmě ten optimističtější okamžik. Když opomenu některé hyenistické pokusy zneužít systém pomoci starým lidem (okradení seniorů maskované donáškou potravin do bytu), či překupnictví hygienických potřeb za nekřesťanské ceny, je patrná lidská solidarita a obyčejné pochopení. Rodina a přátelé se sobě ozývají s nabídkou pomoci. Lidé si šijí svépomocně roušky a nabízejí je ostatním. Studenti vyrábějí antibakteriální směsi. Při včerejším nákupu jsme si v malé frontě u pokladny dávali s dalšími nakupujícími navzájem přednost. Jenom nevím, jestli jsme se na sebe usmívali, protože pod rouškami nejsou tyto projevy emocí příliš vidět. V kontrastu s nakupujícími byli pokladní a personál. Nikoli chováním, ale vybavením. Žádné roušky, ani rukavice. Kamarádka lékařka musela poslat domů svou zdravotní sestru, protože má pro svou ordinaci k dispozici jedinou roušku. A to je na dvě osoby viditelně málo. Vychází mi z toho všeho, že s odpovědnou dlouhodobou politikou, myslící na zadní kolečka, kvalifikovaným personálním obsazením a profesionálním krizovým řízením, opírajícím se o znalosti a zkušenosti, by celkový pocit z probíhajících komplikací, omezení, zákazů, restrikcí, obstrukcí, nařízení a doporučení mohl být mnohem lepší. Testem odolnosti bychom prošli s vyšším hodnocením, než jak je tomu objektivně teď.

 

 

«»


 

Slovensko 2020.

6. února 2020

Slovensko 2020.

Ve volbách v roce 2016 získala strana SMER – SD Roberta Fica solidních dvacet osm procent. A to přes pokles o čtrnáct procentních bodů, oproti předcházejícím volbám. Čtyřicet devět mandátů znamenalo v roce 2016 skoro třetinu všech křesel ze sto padesáti členné Národní rady Slovenskej republiky. Bylo to výrazné vítězství. Letošní jednodenní rozhodování občanů Slovenska o svých parlamentních zástupcích může našim sousedům namíchat nečekaný lektvar. O vládní angažmá se uchází dvacet pět politických subjektů a tím nejvíce skloňovaným je ĹSNS – Kotlebovci. Aktuální stříbrná příčka v předvolebních průzkumech signalizuje rozložení nálad ve slovenské společnosti. A patrně nejen ve slovenské. Vypadá to, že nejméně sedmina, ale možná i čtvrtina našich sousedů a bývalých spoluobčanů se domnívá, že řešením politické situace ve vlastní zemi může být zúžená orientace na národní zájmy. I v Čechách se tato karta celkem úspěšně hraje, byť o něco chytřeji a zastřeněji. Vytahuje se především, když teče do bot, nebo je třeba přehlušit rodící se skandál. Slovenští občané na to jdou přímočařeji, konec konců v souladu s národní povahou. Prezidentka Zuzana Čaputová prohlásila, že pokud by ĹSNS vyhrálo volby, tak by jejich zástupce pozvala k jednání o sestavení vlády. Toto tvrzení se dá vnímat jako hodnotný marketingový tah ve prospěch Kotlebovců. Může být ale také pokusem o aktivizaci slovenské společnosti, která by si měla uvědomit, že podpora extrémizmu v jakékoli podobě byla vždy dlážděním chodníčku, na jehož konci bylo peklo a zmar. Ten jeden den, co máme letos navíc, dvacátý devátý únor, bude pro Slováky testem, zda podlehnou tendencím, které je obklopují z jihu i severu, o východu ani nemluvě, nebo zužitkují relativní vzedmutí úrovně společenského étosu z posledního období.

 

«»


 

Kurz převzetí moderace diskuzního pořadu hostem.

13. ledna 2020

Kurz převzetí moderace diskuzního pořadu hostem.

Nedělní partie redaktorky TV Prima Terezie Tománkové byla ukázkou toho, jak je možné nechat si ukrást určenou roli na televizní obrazovce. Z hosta se stal moderátor a z redaktorky přísedící. Formulace typu: „Paní redaktorko, zkusme uvažovat logicky.“ nebo „Víte, co je zajímavé?“, případně „Stojí za tím ty struktury, které tady řídily tenhle stát.“ tvořily leitmotiv debaty, ve které byl zjevným leaderem současný předseda vlády České republiky. Rozhovor v podstatě ani nebyl rozhovorem. Majitel Agrofertu dovedně převáděl řeč tam, kde ji chtěl mít a prokázal zjevný talent manévrovat pomocí polopravd, nepřehledných tvrzení, neúplných grafů a barevně zvýrazněných textů. Disciplína skákání do řeči měla jasného poraženého – původní moderátorku. Viditelně předvolební rétorika oslovující potenciální voličské skupiny žen a důchodců byla přesvědčivá, stejně tak jako naznačená kritika sociálně demokratické ministryně práce a sociálních věcí. Národní investiční plán s uvažovaným rozpočtem osm bilionů korun měl také svou chvilku. Stavební zákon získal nálepku špatně komunikovaného dobrého nápadu. „Pojďme se domluvit, jak zkrátíme stavební řízení“, zaznělo z úst premiéra a bývalého ministra financí. Nesnadno řešitelná problematika týkající se mnoha účastníků stavebního trhu je citlivou otázkou, a na místě je tedy pragmatická formulace vtahující do hry o konečné podobě zákona širší okruh spolurozhodovatelů. Otázky týkající se zahraniční politiky pak byly zjevně odpočinkovou částí interview.  Šéfa hnutí ANO baví mluvit o Visegrádské čtyřce a rád zdůrazňuje své četné kontakty se zahraničními politiky včetně těch exotických. Pojetí odpovědí je lidové a srozumitelné běžnému divákovi. Obsahuje kritiku zahraniční politiky Evropské unie a umírněně také rozhodnutí USA zlikvidovat Íránce Kásima Sulejmáního. A závěr rozhovoru? ČR má skvělý rozpočet, máme báječné lidi, jsme jedna z nejbezpečnějších zemí, žádná krize nebude, máme úspěšné lékaře, ministři nerostou na stromech, důchody porostou a můžeme být optimističtí. Tato poslední prohlášení byla symbolicky odpovědí na jednu z mála otázek, kterou se podařilo úspěšně položit. A sice, co se premiérovi v uplynulém období nepovedlo a zda ví o něčem, co by si zasloužilo sebereflexi.

«»


 

Finská cesta.

14. prosince 2019

Finská cesta.

V červnu 2019 podpořilo 117 poslanců dvousetčlenného parlamentu Anttiho Rinneho v jeho nástupu do funkce premiéra Finska. Uplynulo sotva šest měsíců a stávka pošťáků, která přerostla ve stávku zaměstnanců společnosti Finnair a řady dalších, zejména průmyslových podniků, zlomila Rinnemu vaz. Premiér rezignoval na svůj post. V prosinci stejného roku stačilo 99 poslaneckých hlasů na to, aby se novou předsedkyní vlády stala Sanna Marinová, bývalá ministryně dopravy a komunikací. Rekonstrukce kabinetu přinesla výraznou proměnu image. Několik třicátnic tvoří základ nové finské vlády. Z devatenácti ministerských pozic je tucet obsazený ženami. Finsko vsadilo na mládí v ženské podobě i v rámci pěti vládních koaličních stran. Všechny jsou vedeny ženami. Ursula von der Leyenová, šéfka Evropské komise, poslala Marinové gratulaci a dodala, že Finsko posunulo problematiku rovnosti pohlaví na novou úroveň. Mladé Finky totiž ovládají od minulého týdne i ministerstvo vnitra, financí a vzdělávání. Nejde však jen o vnitřní záležitosti této severské země. Předsednictví Evropské unie, které po Rumunech převzali Finové letos v červenci, přináší několik deklarovaných úkolů, které je třeba plnit nebo alespoň posunout dopředu. Jedná se především o problematiku evropských dotací v souvislosti s dodržováním principů právního státu, boj proti klimatickým změnám a samozřejmě obligátní schválení evropského rozpočtu na další rok. Vedení půlmiliardové Evropské unie, byť pouze několik týdnů, je vedle řešení vnitrostátních zaměstnaneckých nepokojů hlavním úkolem pro novou finskou reprezentaci. Se svou radou přispěchal premiér Malajsie, který je nejstarším, ve funkci sloužícím předsedou vlády na světě, 94letý Mahathir Mohamad. Podle něj je důležité kombinovat mládí a zkušenost. Teprve z tohoto mixu může vzejít něco dobrého. Finská vláda však nemá jednogenerační složení. Ministru zahraničí je šedesát jedna, ministru obrany čtyřicet pět a ministryni zaměstnanosti je padesát devět. Finové si poradí i bez postřehů, komentářů a rad zvenčí.

«»

 


 

 

Orientace na východ má trhliny.

1. prosince 2019

Orientace na východ má trhliny.

Deset hodin čekání ministra Tomana na letišti v Moskvě vyústilo ve zrušení pětidenního programu české delegace. Mělo se jednat o sérii obchodních setkání českých podnikatelů se svými potenciálními protějšky v Kazani, městě velikostí srovnatelném s Prahou. Kazaň je centrem Tatarstánu a leží v Povolží, tedy v evropské části Ruska. Názory na to, co se vlastně stalo, se různí, ale pravděpodobnější verzí je vysvětlení ve smyslu vyslání signálu velmocenského typu na adresu latentně zájmového území. Zaznělo však také, že by na vině mohla být nelichotivá zpráva BIS na adresu našich východních sousedů, kteří prý stupňují své snahy o ovlivňování názorů a nálad v české společnosti. To už je trochu vážnější. Ne snad proto, že naše informační služba je schopná adresné kritiky na citlivou adresu, ale z toho důvodu, že by několik odstavců v úředním reportu mohlo ochladit prezidentem do maximální vřelosti nastavené vztahy. Zejména je důležité, kdo je distributorem kritiky BIS. Nepatřičně to působí z úst prezidenta republiky, pokud to snad není strategické zastírání skutečného stavu formou zpravodajské hry.  Roztržka mezi nejvyššími českými státníky týkající se Tchaiwanu rovněž signalizuje přemíru osobních zájmů převažujících nad těmi společnými, ve kterých by se měly zrcadlit ekonomické zájmy ruku v ruce s morálkou. Své si řekla i městská část Řeporyje, která navázala na magistrátní přestřelku s čínskými autoritami o formulace kolem jednotné Číny a spor kolem sochy sovětského maršála na Praze 6.  Výsledky hašteření jsou patrné, ale kdyby zdvižené ukazováky nehrozily od jaderných mocností, byly by spíše komické. Kromě čekání na moskevském letišti je to zrušení česko-čínského fóra, odvolaní lukrativních zájezdů českých, či spíše pražských umělců do Číny a uražené tweety hradního poskoka. Ministr Petříček v tom všem trochu plave, ale číst vodu není snadné a tak pot na čele šéfa Zamini není příliš překvapivý a značí nejistotu. Přísloví, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, se dá pro tyto případy transformovat do nové varianty. Tak dlouho a tak hluboko se leze někomu do zadku, až se narazí na … Tyto formulace a úpravy však do mezinárodní diplomacie rozhodně nepatří.

«»


 

Justin Trudeau.

23. října 2019

Justin Trudeau.

Kanaďan. Mladý a úspěšný politik. Šéf Liberální strany Kanady (Liberal Party of Canada), která v posledních, před pár dny konaných volbách, nezískala parlamentní většinu. Přesto zvítězila. Deficit třinácti hlasů žene Trudeaua do koalice, či alespoň tolerance s Novou demokratickou stranou (NDP) syna indických přistěhovalců Jagmeetha Singha. Toto seskupení, které se umístilo čtvrté se ziskem dvaceti čtyř křesel, je logickým podporovatelem stávající proimigrační kanadské politiky, jejímž hlavním propagátorem je právě Trudeau. V roce 2017 oznámil kanadský kabinet, že země přijme skoro milión imigrantů v následujících třech letech a dalších tři sta tisíc je naplánováno pro rok 2020. Když porovnáme kanadské tendence k masivní inkluzi s evropskými snahami regulovat uprchlické proudy, nelze se ubránit dojmu, že se jedná o velmi smělý experiment, který v budoucnu může přinést druhé největší zemi planety s počtem obyvatel lehce přes 35 miliónů, výrazný změny ve stávajícím občanském životě. Někteří kanadští političtí praktici a matadoři tvrdí, že menšinová vláda má dobrou šanci na prosazení celé řady zákonů včetně deficitního rozpočtu. Jednoduše se to ale pro liberály netváří. Kontroverzních témat je totiž celá řada. Jedním z nich byl a je státní rozpočet. Předcházející vládě bylo vyčítáno, že v rámci předvolebních proklamací slíbila ústy svého premiéra maximální deficit ve výši 10 miliard dolarů, ale po volbách okamžitě anoncovala trojnásobný schodek, a to pro roky 2016 a 2017. Problematickým rozhodnutím se zdá být rovněž legalizování marihuany pro rekreační a léčebné účely. Odhadovaný zisk státní pokladny měl činit mnoho desítek miliard dolarů, ale zkušenosti z více než ročního fungování zákona ukazují, že černý trh se nevzdal a na mnoha místech nabízí lepší a levnější zboží než státní sektor. Nemluvě o oprávněně diskutovaném dopadu na veřejné zdraví. Čtyřiceti sedmiletý kanadský premiér také relativně brzy rezignoval na halasné ambice reformovat kanadský volební systém. Následně použitá argumentace, proč se tak neděje, je více méně výmluvou. Na druhou stranu je Justin Pierre James patrným zastáncem práv žen, včetně liberální potratové politiky. U veřejnosti Trudeau neztratil body ani po trochu umělé aféře s fotografiemi, na kterých je rozesmátý se začerněným obličejem. Za svou mladickou nerozvážnost se Trudeau omluvil a zřejmě to zabralo. Kanadu však čekají složité chvíle. Praxe naznačuje, že integrace velkého počtu imigrantů není lehký úkol pro sebevyspělejší společnost. Křehkost menšinové vlády může být za těchto okolností brzdou reforem. Navíc, dříve spíše sympatické hejskovství a image rockové hvězdy šéfa vládního kabinetu se může omrzet, a být na obtíž.

«»

 


 

Greta Thunbergová.

27. září 2019

Greta Thunbergová.

Nerad se pouštím do konjunkturálních témat, ale proč to tentokrát neudělat. Pozorně jsem si poslechl projev Grety Thunbergové, přednesený na klimatickém summitu OSN a příliš se mi nelíbil. Zdál se mi nadměrně patetický, trochu teatrální a vlastně i malinko směšný. Netrvalo však příliš dlouho a uvědomil jsem si, že její emotivní sdělení na mě zapůsobilo. Zpozorněl jsem. Stále trvám na svém prvním dojmu, co se týče formy, ale pochopil jsem, že obsah ke mně pronikl, a to právě díky zvolené formě. Slečna Thunbergová je opravdu dobrým symbolem prezentované problematiky. Švédský původ, bledá tvář, vlasy spletené do copu a hlavně v rodině předek s Nobelovou cenou za chemii. Bez jakýchkoli pochyb je „efekt Greta“ natolik významným, že odbýt jej posměškem, přezíráním nebo mávnutím ruky, je zpozdilé. Napříč generacemi se již objevil syndrom studu z létání a skokově vzrostla kompenzace za uhlíkovou stopu způsobenou leteckou přepravou. Filantropové a investoři zvýšili své příspěvky do Klimatického záchranného fondu a mládež se začala více zabývat ekologií, zero waste životním stylem a problematikou záchrany planety. Inspirace Gretou, zejména pro mladé lidi po celém světě, je nezpochybnitelná. Příkladem může být Luisa Neubauer, třiadvacetiletá německá aktivistka, která na poněkud složitější půdě v sousedním Německu vyvíjí na politiky značný tlak a je slyšet. Kritika, se kterou přicházejí Greta a Luisa, je směrována především na popírače klimatických změn a jejich politické zastánce. V okamžiku, kdy se dává do pohybu ledovec na hoře Mont Blanc a ohrožuje místní obyvatele, prokazatelně dlouhodobě stoupá důležitá hodnota průměrné teploty oceánů, a zvedá se hladina světových moří (1993 – 2017 o 6,9 mm), není pro klimatické skeptiky snadné udržet pozice. To, že se na trendech vývoje životního prostředí podílí člověk svými aktivitami, je evidentní a nesporné, a že je to více méně negativní efekt je poměrně pravděpodobné. Navrhované a připravované klimatické intervence připomínající planou touhu poručit větru a dešti mají pro své nejasné postranní efekty a gigantickou finanční náročnost mizivou naději na realizaci. Svalování viny za stav planety na generaci rodičů a prarodičů není konstruktivní a navíc je nefér s ohledem na úplně jiné problémy, které byly před padesáti až sto lety řešeny našimi předky objektivně prioritně. Nezodpovězenou otázkou je tedy recept, který zajistí zdravější a kontrolovatelnější vývoj stavu životního prostředí, nebo alespoň sníží úroky za splácení virtuálního eko dluhu. Pokud připustíme, že nějaké řešení vůbec existuje, a že se z dějinného hlediska nejedná o přirozený a nezvratný pokus přírody zasáhnout do evolučního procesu a zase po čase si s námi vyrovnat účty, měli bychom zkusit jej definovat. Greta řešení nenabízí a nikdo soudný to od ní ani neočekává.

«»

 


 

Rozpočtové schíllenství Aleny Schillerové.

19. srpna 2019

Rozpočtové schíllenství Aleny Schillerové.

Snaha přetavit zdánlivě izolované a často nezodpovědné politické kroky v sofistikované marketingové tahy, vedoucí k udržení moci, je stále častěji a viditelněji patrná. A to nejen na regionální či municipální úrovni, ale také u některých nejvíce exponovaných politiků a jejich úřadů. Pěkné vystoupení předvedl například ministr dopravy Vladimír Kremlík, který nasliboval doslova hory doly týkající se výstavby nových dálnic a silnic první třídy, ale nikterak neupokojil řidiče trpící mizernou kvalitou stávající silniční sítě a pochybným časováním oprav a údržbových prací infrastruktury. Zásadním sdělením ministra ale byl timing zahájení prací, a to do období těsně před volbami. Když budeme cíleně ignorovat zpravodajskou hru kolem ministerstva kultury, můžeme snadněji vnímat bublající zápas o rozpočty jednotlivých ministerstev, kde evidentně hraje roli stranická příslušnost jednotlivých ministrů. Celkový propagandistický záměr silnějšího z tandemu vládních koaličních uskupení je rovněž zřejmou okolností, která snadno přebíjí opravdové vize, vnímání ekonomické reality a skutečné potřeby běžných Čechů. Za zmínku stojí neřešení důchodové reformy navzdory neúprosnému faktu stárnutí populace a zvýšení věku dožití, neutěšená situace kolem finančního zajištění fungování sociálních služeb a řada dalších nedostatků. Ohrané argumenty vždy nevtíravě elegantní ministryně Schillerové zahrnující údajné nezvyšování daní, narážejí na ohlášenou reformu stávající spotřební daně u cigaret, alkoholu a hazardních her. Navýšení se pohybuje v rozmezí 8 – 30 procentních bodů a je zdánlivě obhajitelné „morálními“ důvody. Novými příjmovými položkami státního rozpočtu, které oklikou sází na nenápadně rozdmychávanou závist a dělení společnosti, jsou ale i zdaněné výhry z loterií, nebo zrušené osvobození od daně za zemní plyn používaný k výrobě tepla v bytových domech. Tady už mizí i ekologický odér, který obecné zavedení daně před více než deseti lety obsahovalo. Pro kvalitu rozpočtu příštího roku není příliš příznivé ani pnutí mezi koaličními partnery a známými okolnostmi značně zesláblá pozice premiéra i místopředsedy české vlády. To, že se hledá, kde se dá, aby bylo i nadále čím plnit sebepochvalné projevy makajících kapitánů české politiky, má svou logiku a dá se i trochu pochopit. Problémem zůstává, že navzdory tomu, že daňoví poplatníci futrují státní kasu víc a víc, vděku v podobě strukturálních změn respektujících potřeby běžných obyvatel se společnosti nedostává.

«»

 


 

Boris má nové šaty.

25. července 2019

Boris má nové šaty.

Prožívám přímo v Británii nervózní období změny na premiérském postu a masivní obměnu britského vládního týmu. A to dokonce s rozečtenou knihou o Winstonu Churchillovi, kterou napsal Alexander Boris Johnson. Ten se včera stal čtrnáctým ministerským přesedou za vlády královny Alžběty II. Nastupuje po rezignaci premiérky Theresy May, která je označována za osobu, které se nepodařilo zvládnout proces odchodu Velké Británie z Evropské unie ke spokojenosti Britů. Ve svém úvodním projevu zdůraznil Johnson několik vládních priorit, mezi které řadí nepřekročitelné datum brexitu 31. 10. 2019 provázené lepší dohodou, než jaká je nyní v jednání. Neurčité varování adresované kamsi do Evropy vyjádřené tradiční floskulí o tom, že by bylo chybou podceňovat Británii a Brity je spíše marketingovou vatou než sdělením s obsahem. Nový premiér je ve své zemi zhusta chápán jako poněkud líný a sebestředný člověk s nevyřešeným osobním životem, který jen oportunisticky využívá běhu věcí ve svůj prospěch. A to navzdory tomu, že byl po dvě období londýnským starostou, zvládl nesnadnou atmosféru provázející letní olympijské hry v roce 2012 a podle svých vlastních proklamací snížil kriminalitu mladých. Tento statistikou nepodložený úspěch se však později ukázal jako falešný, stejně jako údajný nárůst počtu londýnských policistů. Spolu s manipulací údajů o znečištění ovzduší před letní olympiádou a nevhodnou reakcí na nepokoje v roce 2011 je tím dotvářen obrázek Borise Johnsona, jako přinejmenším rozporuplné figury. Tento pětapadesátiletý syn zámožných britských rodičů disponující historicky tureckou, ruskou, litevskou, německou a francouzskou stopou ve svých genech, má britské i americké občanství a je rozhodně nepřehlédnutelnou postavou. Jakkoli je prezentován spíše negativně a dokonce se objevují hlasy, že je loutkou v rukou mnohem vlivnějších hráčů, je třeba si uvědomit, že je leadrem nejsilnější britské politické formace a reprezentuje referendem potvrzený většinový názor společnosti, že Británie potřebuje ekonomickou i politickou samostatnost. Přes prázdninovou letargii umocněnou bezmála čtyřicítkovými vedry napříč Evropou není nesnadné si představit mocenský dvojblok vedený tandemem Johnson a Trump jak mění zažité představy o smysluplné a k blahobytu vedoucí spolupráci mezi evropskými zeměmi a národy. Především z dlouhodobého hlediska je nutné vnímat i tento nepopulární aspekt jako možnou realitu. Zda je B. Johnson upovídaný, rozmazlený lenoch, nahý král s hermelínem přes ramena, nebo stratég státnického typu se dozvíme nejdéle v říjnu tohoto roku. Do té doby, podle titulku v jedněch britských novinách: "Good luck, dude."

«»

 

Chybí vůdce a scénář.

2. července 2019

Chybí vůdce a scénář.

Spravedlivé rozhořčení nad současnou situací v české politice je patrně logické. Na jedné straně propaganda stranící současnému establishmentu chrlí informace o tom, že jsme šestou nejbezpečnější zemí na světě, a že se máme nejlépe v našich novodobých dějinách, a že vláda navýšila znovu důchody o 900,- Kč. Nemluvě o slevách na vlakovou dopravu a dalších věcech. Na druhou stranu pravda je trochu jiná. Česko je aktuálně desátou, nikoli šestou nejbezpečnější zemí. Ani ne tak vlastní zásluhou, ale především díky umístění uprostřed celkově velmi bezpečné Evropské unie (viz:  GPI 2019). V žebříčku mapujícím kvalitu života (viz Index kvality života) jsme obsadili dvacátou šestou příčku. Každému, kdo si podrobněji prohlédne metodologii výpočtu, však musí být zřejmé, že deset pozic nahoru či dolu je jen otázkou drobné změny v zadání. Navýšení důchodů o avizovaný průměr ve výši 900,- Kč, je třeba rovněž korigovat, protože zákonná valorizace (podle ČSÚ) činí pro rok 2020 nejméně 707,- Kč. Jinými slovy, bavíme se maximálně o dvou stovkách, které se penzistům přidávají však spíše zásluhou ministryně Maláčové, než kohokoli jiného. Nejsou to ale jenom tato „mírně“ upravená čísla, která by ty vnímavější měla probrat z letargie, ale je to i momentální milieu vykazující alarmující znaky. Osoba ministra kultury předkládaná jako středobod současného politického dění je pouhou vějičkou zakrývající vyjednávací postupy našich nejvyšších reprezentantů směřující úplně jiným směrem. Umně zdramatizovaný fight (čti fajt, česky boj) o Jiřího Fajta a Michala Soukupa je dokonalou mlhou, ve které se ztrácí pravý důvod těchto kroků. Tím je snaha o rozkolísání zatím přijatelné rovnováhy trojnožky výkonné, zákonodárné a soudní moci. Jednosměrné vychýlení po vzoru některých sousedních zemí je pro snadno rozpoznatelné ústavní činitele výzvou a současně nutnou podmínkou další politické existence. Tohle vše rozklíčovat asi není nic složitého. Problém je, že právě teď vůbec nikdo nedokáže představit vizi, se kterou by se mohla ztotožnit dosud poměrně pasivní veřejnost. Prostě co bude dál, když? Ani miliarda okamžiků pro cokoli nenahradí absenci viditelného lídra, který srozumitelně, charizmaticky, v několika bodech, představí plán, jak se dostat z morálního marasmu, jak vtisknout laskavou a pochopitelnou tvář každodenní politice a jak hlídat ekonomické parametry tak, abychom nebyli v blízké budoucnosti v neřešitelných potížích.

«»

 


 

Budou prázdniny a dovolené.

24. června 2019

Budou prázdniny a dovolené.

Data v kalendáři více než naznačují, že za nedlouho budou prázdniny a dovolené. Většina z nás se může odvážit opustit své zaměstnání na dva nebo tři týdny, ti šťastnější dokážou i čtyři. K lepšímu poměru volných a pracovních dnů si pomůžeme jedním svátkovým dnem (Cyril a Metoděj) hned na začátku prázdnin, letos však opravdu jenom jedním. Učitelé a pedagogové mají své dva až tři měsíce oddechu dané návazností na školní rok. Odpočívat budou i politici. Například Rada hlavního města Prahy se sejde v průběhu dvou nejdelších letních měsíců celkem třikrát, zatímco běžně jsou zasedání čtyřikrát až pětkrát měsíčně. Bude tedy fungovat na třetinu svého běžného výkonu. Zastupitelstvo HMP dokonce pauzíruje čisté tři měsíce, od dvacátého prvního června až do devatenáctého září. Jistý druh dovolené si vybírají i demonstranti svolávaní pravidelně spolkem Milión chvilek pro demokracii, a povinnou přestávku absolvují zřejmě i ti, kteří se mají profesionálně zabývat unijními audity na téma dotace a jejich čerpání v České republice. Pokud budou mít dovolenou i akreditovaní překladatelé a ministerští právníci, tak měsíc, dva či tři nebudou žádná míra a celá kauza se nepohne příliš dopředu. Letní měsíce jsou důležitým obdobím i pro projednávání návrhu státního rozpočtu. Čtyřicetimiliardový schodek, který naplánovala Alena Schillerová, se líbí pouze hnutí ANO, zatímco ostatní, včetně koaličního partnera ČSSD a pozičně silných komunistů s ním mají trochu problém. Nebude-li plánovaný rozpočet doladěn do podoby, která by potvrzovala ekonomickou gramotnost navrhovatelů, bude to signál, že dochází k otupění pocitu odpovědnosti politiků ve vztahu k nadcházejícímu období. Aby mohl být návrh zákona předložen sněmovně v září a opíral se o konsensuální výsledek projednání, nezbyde než omezit čerpání dovolených dotčených institucí a odpovědných osob a absolvovat detailní diskuzi o úsporách, struktuře jednotlivých rozpočtových kapitol, skladbě položek a o prioritách naší společnosti. Jinak hrozí na konci roku odhlasování nekvalitního, účelově vytvořeného zákona silou většiny, ve které si svou roli odehrají extrémisté. Ať už leví či praví.

«»


 

Kdo vlastně vyhrál letošní eurovolby?

31. května 2019

Kdo vlastně vyhrál letošní eurovolby?

Asi se dá říci, že zvítězilo hnutí ANO, které posílá do Bruselu šest svých poslanců. V zásadě ale vládnoucí koalice získala jen těchto šest mandátů, protože partner z vlády (ČSSD) má čistou nulu. Podpora komunistů má v případě voleb do Evropského parlamentu hodnotu jednoho mandátu. Můžeme zkusit připočítat zisk SPD, v počtu dvou poslanců, ale pořád jsme jenom na devíti. ODS, Piráti, TOP 09 se STANem a KDU-ČSL dají dohromady dvanáct poslanců, tedy čtyři sedminy z české kvóty (21). To je samozřejmě hrubě zavádějící způsob porovnání síly jednotlivých subjektů. Velkou a patrně rozhodující roli hraje to, do jaké frakce se naši poslanci včlení, a to teprve stanoví hodnotu potenciální brizance jejich realizovaných kroků a postupů. Možná důležitější otázkou je, jestli ve volbách do EP uspěli občané, nebo zdali opět sehrál rozhodující roli populizmus a politický marketing, který na dálku vedl ruku hlasujících potřebným směrem. Alarmující je, že nechybělo mnoho a naše zájmy by hájil nechvalně známý pendrekář Zdeněk Ondráček. Tento člen KSČM, dříve KSČ, se na poslední chvíli zviditelnil svou účastí na oslavě pátého výročí vyhlášení samozvané Doněcké lidové republiky. V přítomnosti Denise Pušilina trpělivě vyslechl českou státní hymnu a díky bezmála jedenácti tisícům preferenčních hlasů se málem vtěsnal do poslaneckého křesla v EP. Sice se to nakonec nestalo, ale stejně nemám pocit, že bychom, jako občané, eurovolby vyhráli. Méně než třetina lidí šla k volbám, a to je zjevný nezájem o evropské dění, který v české společnosti trvá již od roku 2004, kdy k urnám přišlo přibližně stejně voličů, jako nyní. Je pravda, že nejméně jedny volby jsou v těchto letech každý rok a je to trochu únavné. Ale chceme-li hrát v půlmiliardovém Babylónu důstojnou roli, musíme tam poslat kvalitní a pečlivě vybrané reprezentanty.

«»


 

O patnáct procent víc.

4. května 2019

O patnáct procent víc.

Na konci dubna 2019 se ve Španělsku konaly parlamentní volby. Předčasné. A to již poněkolikáté. Potíže se sestavováním funkční a stabilní vlády tak nemáme jenom u nás, ale jsou i v jiných zemích Evropské unie. Obecným problémem je značná fragmentace evropské politické scény a na ní viditelně úspěšný nástup nejrůznějších extrémistických uskupení a populistických hnutí s konjunkturálními tématy a čistě marketingovým argumentačním potenciálem. Pokud budeme hledat paralelu mezi situací u nás a ve Španělsku, tak částečnou a poněkud nedotaženou najdeme. V květnu 2018 vyvrcholil soudním přelíčením korupční skandál, který doslova rozleptal španělskou vládnoucí garnituru. Tresty uložené řadě vysokých činitelů vládnoucí Lidové strany (Partido Popular, PP) dosahují mnoha desítek let a jsou výsledkem několikaletého vyšetřování. Aféra Gürtel (německy opasek - podle překladu jména hlavního obviněného Francisca Correy), a s ní další kauzy ukazují na systematické zneužívání politického vlivu pro vytváření sofistikovaných mocenských center. Logickým nástrojem k dosažení tohoto cíle jsou peníze, v tomto případě stovky miliónů eur. V českých zemích jsme zaregistrovali snahu o zneužívání moci ve vysokých patrech politiky již několikrát, ale dosud nikdy se nepodařilo dovést tažení proti konkrétním osobám do úplného konce. Signály, že by se to mělo změnit, se neobjevují, spíše naopak. Reakce politiků na zjevné a prokázané nedodržení platných zákonů či morálních zásad se liší, a to v závislosti na tom, zda se jejich příběh odehrává v zemi s vyspělým demokratickým režimem či jen režimem. Probuzení občanské veřejnosti z evidentní letargie je ale nutné řešit pouze v místě existujících potíží. Není dobrý nápad čekat na vraždu novináře, aby došlo ke zvolení svižné mladé dámy (nebo pána) i do čela naší země. Volební účast v českých parlamentních volbách na úrovni 60,8% (v roce 2017) nesvědčí o všeobecném zájmu o veřejné záležitosti ani o snaze vyvinout tlak. Španělé už zaregistrovali problém a snaží se ho řešit. Mimo jiné tím, že k tamějším volbám přišlo 75,8% oprávněných voličů.

«»


 

Marné čekání na infrastrukturu.

15. dubna 2019

Marné čekání na infrastrukturu.

Cestování přináší cenná poučení i smutná poznání. Například při návratu z Rakouska je prostým pohledem snadno zhodnotitelné, že na naší straně hranic jsou silnice vesměs zanedbanější a v horším stavu, než na té rakouské. Ve směru na Vídeň je po průjezdu Mikulovem vidět, že naše případná dálniční infrastruktura se bude mít na co napojit, ale obráceně to neplatí. Pracovní činnost stavebních dělníků na českém území je patrná jen při opravách na některých úsecích D1. Mnoho kilometrů naší první dálnice je v zoufalém stavu, takže v pravém, drkotavém pruhu jedou jen ti odvážní, kteří se nebojí riskovat akutní ústřel nebo krční blokádu. Výstavba nových dálnic či silnic se nedaří a porovnání rozestavěných či čerstvě otevřených sekcí mluví výrazně v náš neprospěch. Bývalý ministr dopravy Ťok tvrdí, že za jeho čtyři a půl roku dlouhé období v čele ministerstva nebylo možno skoro nic nového otevírat, protože žádné projekty nebyly připraveny a stavební řízení trvá dlouho. Trochu zapomíná, že jeho předchůdcem byl stranický kolega Antonín Prachař, který dopravě a spojům vládl bezmála další rok. Zmíněná délka a forma stavebního řízení jistě mohla doznat změn, protože příslušné Ministerstvo pro místní rozvoj na to mělo také pět let. V rukou ANO je od ledna 2014 a konkrétně ho vedly postupně tři ANO dámy: Jourová, Šlechtová a Dostálová. Možnosti jsou dvě, buď řízení státních úřadů není ve správných rukou, nebo se jedná o neřešitelný problém, na který nestačí ani ti nejschopnější. Nejvhodnější okamžik pro stavební rozmach jsme však již stejně propásli. Vláda už bojuje se zhoršenou ekonomickou situací a schodek bilance rozpočtu za první čtvrtletí vylepšuje vysátím privatizačního účtu (18 miliard). Angažování Vladimíra KREMLíka na pozici nového ministra dopravy nerozporuje ani Vojtěch Filip, ani prezident Zeman. O důvod víc k opatrnosti. Ještě si asi počkáme.

«»


 

FAULtýnek

11. března 2019

FAULtýnek

Celá problematika výběru mýta byla od samého počátku odsouzena k tomu, že bude obsahovat značný korupční potenciál. A bylo jen otázkou času, kdy se začne spekulovat, kdo se na projektu naKAPSCHuje. V tomto okamžiku se zdá, že významným činitelem mýtného gambitu je prokázaná aktivní účast dvojky hnutí ANO, Jaroslava Faltýnka. Ostatně, jako vždy unikly do médií odposlechy, které mnohé naznačují. Podle nich se měl v brněnských hotelích Faltýnek domlouvat s Kapschem a dokonce i s ÚOHS na tom, co a jak udělat. Ještě doznívají dojmy z návštěvy jeho stranického bosse Andreje Babiše v USA, a kabaretního vystoupení s prvky moravského folklóru Radka Vondráčka na půdě Senátu ČR, a už je trochu nečekaně nutné řešit výživný skandál. Manévrování kolem mnohamiliardového businessu skutečně vzbuzuje určité pochybnosti. Výběrové řízení, vypsané v roce 2005, nalezlo často napadaného vítěze ve firmě Kapsch. V roce 2016 došlo k prodloužení smlouvy o tři roky, a to bez výběrového řízení. Provozovatel mýta tak získal zakázku za 5,25 miliardy Kč. Proč se však v neformálních jednáních angažoval předseda ÚOHS Rafaj je nejasné a bude to zřejmě předmětem šetření. A role Faltýnka? Jeho prokázané a přiznané angažmá nemá oporu v mandátu Dopravní koaliční rady, která byla zřízena pro poněkud jiné účely. Evidentně se jedná o faul (nejméně na žlutou, možná i na červenou kartu), a to nikoli první, kterého se prostějovský agronom dopustil. Zkušenosti sice říkají jasně, že tato kauza nemá parametry, které by mohly nabít opozici k většímu tlaku na personální obměnu, ale na druhou stranu chyby se začínají kupit a nervozita stoupá.

«»


 

Prezidentské volby na Slovensku.

6. března 2019

Prezidentské volby na Slovensku.

V pořadí páté přímé prezidentské volby na Slovensku budou mít své první kolo v sobotu 16. března 2019. Do něj vstupuje celkem patnáct kandidátů. Některá jména chybí, ač by byla očekávatelná. Zejména stávající prezident Kiska, ale také Fico, Radičová nebo Lajčák by se na seznam logicky hodili. Slovensko je náš strategický partner, a to hned z několika důvodů. Více než sedmdesátileté společné dějiny z nás dělají bratry ve zbrani, což je potvrzeno i členstvím obou zemí v poněkud rebelské Visegrádské skupině. Obousměrně srozumitelný jazyk, který odstraňuje v mnohých případech významnou překážku v porozumění mezi národy či státy. Členství v NATO a Evropské unii nás rovněž spojuje, naopak nás poněkud rozděluje česká neúčast v měnové unii (Slováci od roku 2009). Na Slovensku je přímá volba prezidenta ustavena od roku 1999. První a druhá volba byla vždy ve znamení postupu Vladimíra Mečiara do druhého kola voleb, aby následně došlo k jasnému vítězství protikandidáta (Schuster, Gašparovič). Letošní volby vnášejí již podruhé za posledních dvacet do hry silného ženského kandidáta. Zuzana Čaputová, pětačtyřicetiletý blíženec, má nadějnější vyhlídky než před dekádou Radičová. Momentální preference ji staví na první místo, dokonce s možností získat v prvním kole nadpoloviční většinu odevzdaných hlasů. Budeme-li spekulovat (proč ne?), tak důvodem pro sázku na environmentální aktivistku může být jisté prozření slovenské společnosti zaskočené vlekoucí se kauzou Kuciak. Přítomna je jistě i obava z ekonomické recese, neřízeného Brexitu a nekončícího klientelizmu. V případě výhry právničky Čaputové v prvním kole však hrozí, že do hry bude vtažen neúplný slovenský ústavní soud, který bude hledat správný výklad slovenské ústavy. A při vynucené personální nouzi tohoto orgánu to může u našich východních sousedů přivodit ústavní krizi. Tento fakt ale ve výčtu obav slovenské společnosti z dalšího vývoje zatím nedominuje možná proto, že snadným řešením je výhra Čaputové ve druhém kole poté, co v prvním získá méně než padesát procent. Držme tedy paradoxně Slovákům palce, ať nikdo nevyhraje rovnou v prvním kole.

«»


 

BREXIT bude 29. 3. 2019. Asi.

18. února 2019

BREXIT bude 29. 3. 2019. Asi.

Počínaje dvacátým devátým březnem 1986 se začaly v tehdejším Sovětském Svazu oficiálně prodávat gramofonové desky skupiny Beatles. Teoreticky to mohl být jeden z okamžiků, které začaly diktátorský režim trochu drolit. Infiltrace západní kultury do dominantního komunistického kolosu posvěcená tamějšími státními orgány znamenala nepochybně ústupek z dogmaticky prosazovaných hodnot a současně naznačovala blížící se změny ve společnosti. Velká Británie již od šedesátých let používala jako významný vývozní ideologický artikl rockovou hudbu. Kromě zmíněných Beatles to byla ještě spousta jiných kapel podobné kategorie – Rolling Stones, Led Zeppelin, Deep Purple, a řada dalších. Vedlejším efektem byl vývoz angličtiny, jazyka, který je nejpoužitelnější pro frázování rockových zpěváků. Tím se stává běžným mezinárodním dorozumívacím prostředkem pro mladou generaci.

Ve stejný den, tedy 29. března, ale po třiceti třech letech, má Velká Británie opustit Evropskou unii (dříve EHS), ve které je od roku 1973. Podle všech dostupných informací dojde k poklesu vlivu Británie v rámci Evropy. Logickým důsledkem bude ekonomické oslabení ostrovního státu, ale rovněž zpomalení ekonomického růstu evropské sedmadvacítky, pro kterou je Velká Británie významným obchodním partnerem. To vše v případě odchodu bez dohody. V podobných situacích, ač se to zdá z pohledu občana a daňového poplatníka nelogické, vždy hrají významnou roli vnitropolitické hrátky, vnitrostranický boj, poziční manévrování a usilování o moc. A to ať je v sázce cokoli. Británie není výjimkou. Zajímavý pohled na situaci prezentuje bývalý britský premiér John Major, který shodou okolností slaví v den odchodu Británie z EU, tj. 29. března 2019 sedmdesáté šesté narozeniny. Tvrdí, že především USA zareagují na marginalizaci Británie v Evropě po Brexitu a budou hledat jiné partnery, kteří v rámci Unie hrají významnou úlohu. To samozřejmě otřese mnohaletým přátelstvím těchto dvou mocností, které si v minulosti v řadě záležitostí kryly záda. A to není jediný efekt. Podobných nečekaných konsekvencí nastane jistě celá řada. Již teď krachují firmy (např FLYBMI) a jiné se stěhují ze země (Ford). Britům zbývá šest týdnů na to, aby dokončili svá vyjednávání s EU a minimalizovali hrozící ztráty plynoucí z avanturistického přístupu k tvorbě dějin. Bez ohledu na to, že se z dlouhodobého pohledu můžou důsledky Brexitu jevit pro Brity jako pozitivní. Avšak patrně jen z hodně dlouhodobého.

«»


 

Venezuela.

24. ledna 2019

Venezuela.

Tak jak to vlastně v té Venezuele je? Juan Marquéz Guaidó, dosavadní předseda parlamentu, se prohlásil prozatímním prezidentem s tím, že zajistí ustavení přechodné vlády a konání demokratických voleb. Skoro šestatřicetiletý politik, který má vysokoškolský diplom a absolvovaný postgraduál v USA, je mnohaletým studentským aktivistou a zakladatelem politické strany Popular Will. Z jedné z demonstrací má Guaidó jizvu po zásahu gumovým projektilem. Zásadním zlomem v jeho vnímání politiky byl jistě rok 1999, ve kterém došlo k tzv. Vargaské tragédii, kdy po bleskových povodních spláchl příval bahna, špíny a vody tisíce domů a zabil desítky tisíc obyvatel oblasti Vargas. I Guaidóova rodina tehdy přišla dočasně o domov. Nevýrazná reakce tehdejšího vládnoucího venezuelského režimu na tuto mimořádnou tragédii byla jedním z faktorů ovlivňujících vývoj mladého politika. V roce 2010 získává pozici náhradního oblastního federálního zástupce a o pět let později se mu po volbách daří usednout do plnohodnotného parlamentního křesla. V rodné oblasti je však stále těžké prosadit reformy, protože většina firem je státních, a tedy prochavesovských. V lednu 2019 dochází k jeho instalaci do pozice šéfa venezuelského parlamentu. Vnímá to jako příležitost změnit poměry v zemi, která se momentálně potýká s velkými ekonomickými problémy a vstupuje do otevřeného konfliktu s prezidentem Madurem.

 Z pohledu občana České republiky je Venezuela odlehlým kusem světa. Více než třicet miliónů obyvatel, hlavní město Caracas, Orinoco (řeka) a nejvyšší vodopád světa Salto Angel, to jsou pro mě poznávací znaky této rozlehlé jihoamerické země. Rozdílný pohled a rychlá reakce řady významných světových představitelů na situaci ve Venezuele dává však na srozuměnou, že bychom se o ni teď zajímat měli. Hraje se o víc, než jen o formální usednutí na prezidentskou židli někde tisíce kilometrů daleko. Opět, jako již mnohokrát, stojí proti sobě dva snadno rozeznatelné bloky. Rusko, Turecko, Kuba, Mexiko, Bolívie to vidí jinak než USA, Kanada, Argentina, ale také Dánsko a Švédsko. Naše diplomacie zastává opatrný, byť pochopitelný názor, že je třeba stanovit a prezentovat jednotnou unijní reakci. To je jistě moudré a rozvážné. Ale jaký tedy máme názor my jako ČR, co je podle nás správně? A pokud názor nemáme, konvenuje nám spíše pohled kanadský nebo turecký? 

«» 

 


 

 

Hodně štěstí a duševního zdraví.

1. ledna 2019

Hodně štěstí a duševního zdraví.

Rok 2018 volně a plynule přešel do roku 2019 a my všichni jsme měli to štěstí, že s osobním přáním nás do následujícího období vyslali postupně všichni nejvyšší ústavní činitelé. Miloš Zeman nepřekvapil obsahem svého projevu, jehož nosnou formou byla přeformulovaná klišé, která někteří mylně považují za bonmoty. Dobře však působilo prostorové aranžmá, které celkem dovedně kombinuje klasické státnické atributy s vánoční tematikou. Změna načasování zveřejnění prezidentova projevu z prvního ledna na vánoční období přináší pozitivum v podobě menší sledovanosti a celkově nižšího dopadu na veřejnost. Proto snad i nabádání k uzákonění povinné účasti ve volbách (obvyklé v zemích Jižní Ameriky, regionálně poněkud vzdálené) spíše zapadne. Stejný osud zapomnění, věřím, stihne i nepatřičný odsudek legitimních demonstrací za odstoupení vlády a ostentativní poukázání na výsledky průzkumů veřejného mínění „prokazující“ nedůvěru veřejnosti v média, televizi, neziskové organizace a církve. Přibližně dvacet pět minut trvající projev měl rozvláčné tempo, ale větší švih se patrně nedal očekávat. Do rozdávání nadčasových myšlenek se pustil i Andrej Babiš, který prošpikoval odpovědi svého novoročního rozhovoru sebechválou. Žadonění o podporu návrhu na zkrácení stavebního řízení, ideálně na jeden rok! napříč politickým spektrem vyznívá komicky ve světle faktu, že Andrej Babiš má své lidi a sebe ve vládě již pět let. Celkový dojem, jako vždy, korunovaly nevhodné brýle s XXL dlouhými stranicemi ignorující multifokální řešení potíží s viděním nablízko i na dálku. Lepší mohla být i volba kravaty do nově zakoupeného saka. Jako kdyby se Monika a Lucie přestaly starat o manželovu/premiérovu image. Společným rysem příspěvků předsedy dolní komory Parlamentu Radka Vondráčka a předsedy Senátu Parlamentu České republiky Jaroslava Kubery byl nešikovně použitý mobiliář. Především umístění pracovního stolu do takřka volného prostoru by možná slušelo vizionáři představujícímu poslední výstřelek v oblasti informačních technologií a nikoli nakřivo sedícímu nudnému patronovi (Radek Vondráček). Použití čtecího zařízení a protagonistův libový úsměv přispěly k nemastnému, neslanému dojmu z projevu, který zastřeně nabádal k méně kritickému pohledu na kauzy aktuálního premiéra a poučoval o tom, co je demokracie. Podle Vondráčka prý „Demokracie není rychlá a efektivní, to není ani jejím smyslem a účelem.“ Sic! Bezmála čtvrthodinové mluvení však Vondráček překvapivě nezvládl zejména fyzicky a postupně se víc a víc hroutil ke své pravé straně. Nastavenou laťku spíše podlezl i Jaroslav Kubera, který při svém novoročním sdělení s evidentní nervozitou pouze mentoroval a k ničemu jinému se vlastně nedostal. Jiný způsob sezení a květina ve váze na prázdném kulatém stolku by bývaly pomohly zažehnat odér naprosté zbytečnosti předtočené osmiminutovky. Ten, kdo vynechal všechny čtyři „státnické“ projevy, o nic nepřišel.

«»

 


 

Pakty a rezoluce.

20. prosince 2018

Pakty a rezoluce.

Jsme jednou z pěti zemí, které hlasovaly proti globálnímu paktu o migraci. Před několika dny jsme však podpořili globální pakt o uprchlících. Zdánlivě nelogický rozpor má své docela dobré zdůvodnění. Je třeba především zdůraznit, že se jedná o právně nezávazné dokumenty, které mají více méně proklamativní charakter. Zatímco pakt pojednávající o migrantech je z naší strany chápán jako nebezpečná doktrína směřující k legalizaci migrace a k otevření stavidel vedoucích k masovému přesouvání občanů jiných států do České republiky, je rezoluce vysokého představitele OSN námi „tolerována“ patrně z důvodu morálně nesnadno zpochybnitelných práv prchajících lidí obávajících se o holý život. Trvale zmatená veřejnost zaměňuje pojmy a nevnímá, že status uprchlíka s plnou definicí, právy i povinnostmi je něčím, co existuje od roku 1951 a je celou dobu logicky a správně respektován. Nepřesné používání pojmů azylant či běženec veřejnou debatu o této problematice ještě dále komplikuje. Ministr Petříček si podporou rezoluce o uprchlících prosadil svou proti zřejmému odporu premiéra a mohl by dostat klíčenku za projevení odvahy, kdyby se v zásadě nejednalo o mediálně vděčný, úhybný manévr zamlžující to důležité. Veřejný prostor, ve kterém by mělo být nejvíce pozornosti věnováno zásadnímu projednávanému zákonu, tedy státnímu rozpočtu na rok 2019, a stejně tak upadajícímu renomé České republiky z důvodu neschopnosti řešit evidentní střety zájmů premiéra a jeho enormní a kontraproduktivní zatížení osobními problémy, je tak plný balastu. Můžeme jen spekulovat, které informační servery a proč na tuto linii naskakují. A to už jsme skoro zapomněli na možný trestný čin zavlečení osoby na území cizího státu nebo podezření z dotačního podvodu v kauze Čapí hnízdo. Ve světle migrační/uprchlické tematiky bledne i veledůležitý Brexit se svým rizikem rozpoutání ekonomické krize, Krym, Sýrie či ruské a čínské vměšování do čehokoli ovlivnitelného. Uvidíme, jak si naše privátně vlastněná média poradí s hypotetickým zadržením českého občana na čínském území v souvislosti se zákazem používání telefonů značky Huawei na řadě míst státní správy ČR. Tipuji, že to z pragmatických důvodů nic velkého nebude.

«»


 

Vánoce v ohrožení.

10. prosince 2018

Vánoce v ohrožení.

Kvapem se blíží vánoce a měli bychom kupovat dárky, přemýšlet jak velký stromeček letos pořídíme a jestli cukroví uděláme sami nebo si ho objednáme. Valí se na nás ale tolik věcí, že někteří z nás možná i vánoce přehlédnou. Čím to? Například diskuze o kvalitě státního rozpočtu vnášejí nový zneklidňující tón do vnímání makrofinancí. Je skutečně odrazem úrovně odbornosti úředníků ministerstva financí fakt, že v poslední době se liší skutečnost od rozpočtu o desítky miliard? Je politicky odpovědné předkládat rozpočet s deficitem v období, kdy možná poslední rok či dva budeme žít bezstarostně? Klidné a vybalancované období může snadno a rychle přejít do etapy méně idylické, když si představíme výsledky projednávání odchodu Velké Británie z Evropské unie na půdě britského parlamentu, nejasný vývoj krize v Kerčském průlivu, nebo třeba situaci ve Francii, kde žluté vesty neutuchají ve svém boji proti daňovému zatížení. Spolu s koncem velké politické kariéry Angely Merkelová je to mozaika, která při nevhodném složení prvků může otřást již tak chatrnou konstrukcí EU. V našich, českých médiích se objevuje tvrzení, že všechny známé aféry aktuálního předsedy vlády stejně jen vedou k tomu, že se vládnoucí straně ANO zvyšují preference. Je to dovedný argumentační tah marketérů, nebo to svědčí o polarizaci společnosti? Prezident a jeho okolí se na dělení populace na dvě stejně velké skupiny podílejí víc než aktivně a statečně foukají do ohně, který ve svém důsledku dovede českou společnost do období recese a krize. Politicky i ekonomicky je jednoznačně nesprávné mluvit o těch neoblíbených částech ekonomického cyklu, které svou neúprosnou logikou provázejí tržní ekonomiku. Již jenom zmínka, sama o sobě, urychluje proces směřování do krize, takže nepřipouštět si tuto možnost je bláhové. Opticky, tedy zdánlivě se investuje do ekonomicky slabších vrstev společnosti, například formou slevy na jízdném pro studenty a seniory. Prakticky se ale jedná o velmi nepřesné cílení na rozostřené kontury špatně definovaných sociálních skupin. Pokud je však znakem ekonomické prozíravosti vlády ochrana zájmů nejmladších občanů formou obědů zdarma, je situace zralá na angažování BIS. Třeba o tom čučkaři něco plácnou v nové výroční zprávě.

«»


 

Bezradnost.

4. prosince 2018

Bezradnost.

Z mého pohledu je bezradnost tím nejtypičtějším znakem současné české společnosti. Jak je to možné, když toto mé tvrzení je v příkrém rozporu s naší tradiční schopností improvizovat? Přece tam, kde neví Němec, poradí si Čech. Tuto pozitivní vlastnost však sráží velice častý nekvalifikovaný odhad vlastní důležitosti, který se projevuje průřezem ve všech sociálních i vzdělanostních skupinách. Proto zřejmě úroveň bezradnosti přesahuje schopnost improvizovat. K tomu je třeba přičíst pověstný smysl pro humor, který nás provází špatnými i dobrými časy, i když se mu o trochu lépe daří v těch zlých časech. Když jsme dole, tak si pomáháme legrací, černým humorem a šťouravými vtípky. A ještě je třeba připojit navrch to, co se nám vytrácí, a to je všudypřítomné muzikantství, které se již spíše traduje, než praktikuje. Potřebné, byť nepřímé důkazy pro tato tvrzení, jsou obsaženy v řadě znaků dnešní doby. Bezradnost je v krystalické podobě patrná ve filmové tvorbě, v kolektivních sportech a v některých patrech politiky. Zejména v politice je zjevná bezradnost i v reakci občanů na události a příběhy, které nás každodenně provázejí. Dnes již skoro zapomenuté neúměrně dlouhé období vládnutí bez důvěry je, bez ohledu na obdobnou historickou zkušenost, znakem současné bezradnosti. Stejně jako některé lepené koalice po posledních komunálních volbách.  Současně jsou ale tato fakta důkazem schopnosti improvizovat za podmínek, kdy není zcela jasné co dělat a žádné předem definované instrumenty nejsou k dispozici. Smysl pro humor je v tom dozajista také obsažen, ať už chtěný či nechtěný. Muzikantství zachraňuje prezident Zeman performancí „Sentimental Journey“ při příležitostí zahraničního turné po mimoevropských diktátorských režimech. V tomto konkrétním případě je to v přímé souvislosti s nechtěným humorem. Ona bezradnost začíná mít i mezinárodní rozměr a dokonce může být rozdílovou vlastností mezi civilizací a tím ostatním. Zatímco my, co se považujeme za civilizované, si netroufneme na některá rázná řešení, která by byla projevem schopnosti se rozhodnout a nést důsledky přijatého rozhodnutí, jiní to dokážou. Nevím, nakolik nám právě teď Francouzi ukazují cestu, protože občanská revolta má vždy dvě strany, a to rub a líc. Ale o větší aktivitě to nepochybně je. Nám se jí však jaksi nedostává z důvodu bezradnosti.

autorem obrázku je Jiří Frank.

«»


 

Zlatá věž.

8. listopadu 2018

Zlatá věž.

Tento příspěvek je pro mě na pomezí politiky a sportu. Je v něm obsažen lehký apel na notorickou bolest, která ovlivňuje život nás všech, a sice hypertrofující byrokracii. Ale také je tam zmínka o sportu zvaném curling. Zařadil jsem příspěvek do rubriky politika, snad to nevadí.

Zaha Hadid (jedna z nejvýznamnějších světových architektek) stihla, ještě před svým předčasným úmrtím, vyhrát v architektonické soutěži, jejímž zadáním je změnit okolí Masarykova nádraží a vytvořit v této centrální městské části architektonicky zajímavý komplex budov. Vzhledem k tomu, že za projektem stojí společnost Penta, nebylo daleko k vtipné přezdívce uvedeného projektu, a sice „Dospivova ulice“. Není to však to jediné, co Zahu spojuje s Českem. Zaha Mohammad Hadid byla také členkou komise, která v roce 2007 vybrala z přihlášených projektů na budovu Národní knihovny jako vítězný ten, jehož autorem byl architekt Kaplický. V roce 2005 obdržela tato irácká architektka prestižní ocenění za ztvárnění lyžařského skokanského můstku v Insbrucku. Bylo to na devatenáctém IAKS kongresu, který se konal v Kolíně nad Rýnem a měl zvláštní význam pro český curling. Zde totiž převzala architektka Ivana Kubešková cenu za projekt curlingové haly Na Roztylech, a to zejména za jeho bezbariérové řešení. Tím se na okamžik propojily cesty ateliéru Glenn Architekti a ateliéru Zaha Hadid Architects. Je to vlastně přesně třináct let, a zatímco curlingová hala plní své poslání a funguje pro sportovce s postižením i bez, tak projektu s honosným názvem Central Business District se postupně prodlužují termíny a rostou náklady. Z původních 6,5 miliardy korun na dnešních 10. V současnosti stále otevírané, ale neřešené téma délky stavebního řízení a trend růstu cen stavebních prací jsou jistě pro životaschopnost tohoto projektu klíčovými elementy. I Kaplického knihovna by se dnes z 2,3 miliardy korun odhadovaných nákladů vyšplhala patrně nejméně na trojnásobek. Když už tedy Chobotnice nemohla následovat roztylskou curlingovou halu, tak snad alespoň Zlatá věž ozvláštní střed Prahy.

«»


 

Nováčci na Mariánském náměstí.

25. října 2018

Nováčci na Mariánském náměstí.

Zdeněk Hřib je novým primátorem české metropole. Třetím nepražským v pořadí, po Adrianě Krnáčové a Tomáši Hudečkovi. Rozhodnutí vyslat do čela města piráta vzešlo ze zdánlivě konsensuálních jednání trojice politických uskupení, které se umístily na druhém až čtvrtém místě v říjnových komunálních volbách. Všechny tyto subjekty vykazují některé poněkud zneklidňující znaky. Patrné je to především v aktuálním období, kdy Praha potřebuje silný, kvalifikovaný a hlavně soudržný kolektiv praktiků, kteří bez velkého váhání naolejují prorezlý magistrátní mechanizmus a s rezignací na osobní ambice vrátí Pražanům důvěru ve vedení města. Co si myslet o pirátech, kteří nemají v pražské komunální politice příliš mnoho použitelných zkušeností a přitom urputně trvají na primátorském řetězu? Ignorují riziko syndromu opuštěných vládců a na kapitánský můstek překotně instalují jednoho ze svých mediálně neostřílených korzárů. Jak se dívat na nový subjekt Praha sobě s trochu podbízivým názvem, patrně motivovaným nedávno vědecky zpochybněným systémem financování výstavby Národního divadla v Praze? Jedná se o jistě dobře připravený projekt, který vnímá jedinečnost příležitosti, která se naskýtá. To však právě může být paradoxně hlavní překážkou úspěšné mise, která vyžaduje něco jiného, než jen ambice. Spojené síly s uhrančivou zkratkou v podobě dvou stejnopísmenných iniciál jsou sdružením více subjektů. Nomen omen. Je však moudré vkládat velké naděje do politické strany, které zbyla poslední bašta (Praha) k obraně ztracených pozic v celostátní politice? Jak hodnotit signál, který vyslali lídři svých stran tím, že buď budou primátory, nebo se vůbec vedení města nezúčastní? Je to ješitné ultimátum nebo státnický nadhled? Přes veškeré pochyby, je korektní nechat novou pražskou reprezentaci ukázat, co umí. Období do konce ledna 2019 by mohlo stačit na to, abychom poznali, zda na Mariánském náměstí funguje jednotně veslující galéra nebo parta topících se neplavců.

«»


 

Komunálky.

5. října 2018

Komunálky.

Vlastně nikdy jsem nesledoval komunální volby s větším zájmem než letos. Kromě samozřejmého zájmu o záležitosti veřejné (nezaměňovat s Věcmi veřejnými), mě víc a víc zneklidňuje narůstající vulgarita, manipulace, tlak peněz a naopak klesající kvalita politiků, neschopnost kreativně komunikovat, nedostatek invence a obecná pokleslost. Vzhledem k tomu, že jsem v zahraničí, nemohu volit a vede mě to k přemýšlení o možnosti elektronické volby. Já osobně bych tu eventualitu přivítal, i když chápu, že je třeba přijmout celou řadu opatření, a to technických, bezpečnostních, ekonomických, organizačních a osvětových, aby to přineslo opravdový užitek a nikoli frustraci. Dovedu si představit kriminální čin v podobě nákupu personalizovaných přístupových kódů do volební aplikace organizovaný skupinou aktivistických hackerů. Není vyloučeno, že by došlo k překreslení politické mapy, alespoň pro první období, prostě proto, že by se poněkud změnil elektorát. Řada lidí, kteří jsou vytížení a na volby prostě nemají čas, by zvládla odvolit z pracovního počítače. Někteří mladí by z volby udělali domácí nebo restaurační happening, jiní by odvolili přes mobil cestou v MHD a na Moravě by se dalo volit z vinných sklípků, ve kterých by bylo připojení wifi při degustaci. Někteří by i nadále nevolili a jiní by přemýšleli, jak volební právo zpeněžit. Nicméně elektronická volba není teď to hlavní, a navíc patrně v nejbližším období ani nebude. To, proč sleduji komunálky s větším zájmem než dřív, je v něčem jiném. Z mnoha signálů jsem nabyl dojmu, že čtyřleté funkční období se skládá z maximálně roku a půl práce pro veřejnost. Zbytek zabere tvrdá práce politiků a jejich štábů na předvolební kampani, což je bezmála rok. Neméně tvrdá práce při sestavování povolebních koalic zabírá půl roku po volbách, výměna úřednických aparátů na exponovaných místech a inkubační doba nových tváří je další půlrok. Když odpočítáme letní a vánoční prázdniny, mnoho času nezbude. Aby tedy alespoň nějaká práce pro občany mohla být udělána, je třeba mít ve vedení měst a obcí lidi schopné vize, ale i ty, kteří ty vize dokážou zrealizovat.

Jsem v zahraničí, a proto nemusím příliš přemýšlet nad tím, jestli takové lidi znám, protože jim stejně nemůžu dát svůj hlas. Snad to za mě někdo udělá.

«»


 

Už zase budou.

29. srpna 2018

Už zase budou.

Ani to netrvalo tak dlouho a jsou tu další volby. Tentokrát komunální. První říjnový víkend poměří své potenciály tradiční politické strany, občanské či podnikatelské aktivity formované v hnutích, účelově vzniklá jednorázová hnutí, pokusné subjekty a rovněž některá bizarní uskupení. Sice není snadné v některých případech zařadit subjekt do správné škatulky, ale vzhledem k tomu, že první rok, ve kterém nebudou žádné volby, je až rok 2027, může dojít k postupné profilaci. Mladí a neklidní, Pozitivně pro Hodonín, Jauner Československo 2018, Pro Zdraví a Sport, Klidné město, Dost je Dost! Občané za svá práva, Společnost proti výstavbě v Prokopském údolí, a další, to jsou namátkou názvy, které potvrzují, že rejstřík je rozevřen doširoka a menu je opravdu bohaté.

Následující tři roky přinesou šestery volby. A více a více hrozí, že pro profesní zařazení politik bude požadovaným kvalifikačním předpokladem schopnost být zvolen v dalším období nebo v dalších volbách. Nikoli touha a vůle pracovat pro občany pod rizikem ztráty soukromí a osobní popularity.

Není snadné se rozhodnout. Tolikrát jsme se v minulosti spálili. Chvíli jsme chtěli, aby po převratu v roce 1989 nebyla už žádná velká změna, ale to se ukázalo jako nedostatečné. Pak jsme chtěli změnu pod dojmem toho, že horší už to být nemůže. Zkušenosti z posledních let nám však říkají, že vždycky může být hůř a velice často i je. Komunální volby jsou jiné než „velké“ parlamentní, nebo dokonce ty prezidentské, kde přímo rozhodujeme, kdo bude hlavou státu. Logická úvaha říká, že bychom v těch komunálních měli více sázet na osobnosti, které v místní politice už něco dokázali, něco o nich víme a možná jsme se s nimi i osobně setkali a máme z nich konkrétní pocit. Na ty, kteří slibují věci blízké realitě a rozhodují v zájmu svých rezidentů. Několik zastupitelstev jsem v Praze navštívil a myslím, že atmosféra by mohla být dělnější, a že potřebujeme zapálenější zastánce našich občanských zájmů.

Jenom do zastupitelstva v hlavním městě Praze (nezaměňovat s městskými částmi) kandiduje 1580 osob, které se domnívají, že jsou hodny toho, aby mohly sloužit zájmům obyvatel Prahy z magistrátní perspektivy. To není malé číslo a je tedy opravdu z čeho vybírat. Přes určitou skepsi věřím, že jsou mezi nimi nadšenci, kteří chtějí pro Prahu něco udělat a ve spojení se zkušenými lokálními politickými patrioty (bez kterých to nejde) to i dokážou.

Před čtyřmi lety byla volební účast v Praze něco přes 37% (cca 340.000 voličů). Fajn by bylo alespoň 60%.

«»


 

Osmičky

3. srpna 2018

Osmičky

2018. Rok, ve kterém se toho zatím hodně stalo, ale jen málo z toho, co bychom si opravdu přáli. Přitom se jedná o tak symbolický letopočet, který přímo volá po velkých slovech a ještě větších činech.

V roce 1918, tedy před sto lety, vznikla Republika Československá. Byl to začátek našich moderních dějin.

Rok 1938 znamenal konec první republiky a prostřednictvím Mnichovské dohody i poznání, že se jako národ musíme spoléhat především sami na sebe.

Únor roku 1948 ukončil komunistickým převratem krátké poválečné nadechnutí a zahájil mnohaletý ekonomický, politický, kulturní a morální zmar.

Padesát let po vzniku republiky, v srpnu 1968, jsme byli bezprecedentně vojensky napadeni armádami pěti zemí. Anexe či protektorátní uspořádání, které následovalo po tzv. Pražském jaru, uvrhlo tehdejší ČSSR zpět do nesvobody.

Rok zpoždění znamenal, že svržení komunistické diktatury a nastolení demokratického režimu máme v kalendáři spojeny s rokem 1989 a nikoli s rokem 1988.

V roce 1998, na Zimních olympijských hrách v Naganu, vybojovali čeští hokejisté zlaté medaile v turnaji století. Sport tehdy potvrdil schopnost Čechů vlastenecky se stmelit.

2018. Rok, ve kterém se zatím nic státotvorného nestalo. Mnoho měsíců jsme měli vládu bez důvěry a teď ji máme jen díky „velkorysosti“ komunistů a špatnému odhadu sociálních demokratů. Fungování státní správy a běžných institucí se nelepší, spíše naopak. Termíny se nedodržují, sliby se neplní, atmosféra mezi lidmi se nezlepšuje, Občanská společnost nevyužívá základní principy demokracie k prosazení celospolečenských zájmů. Kromě jiného se nedaří zkrátit dobu řízení pro zahájení staveb. Proto nemáme dostatek bytů pro mladé lidi, nová sportoviště pro děti a mládež, nepřibývají nám kilometry dálnic a vlaky se dál loudají krajem.

Zatím tedy letos nic, a to jsem na ten letopočet hodně spoléhal. Není dobrý nápad čekat na rok 2028, máme ještě pár měsíců v tomto roce. Třeba se urodí.

«»

 


 

 

Veletoče.

22. července 2018

Veletoče.

V médiích čtenář narazí na široké spektrum názorů týkajících se vlivu komunistů na současnou politiku, především na tu vládní a parlamentní. Z jedné strany zaznívá, že jsou komunisté vlastně členy vlády, že je vláda polokumunistická, a že dochází k instalaci komunistických nominantů do klíčových pozic ve státních či polostátních firmách, což je popřením polistopadového vývoje. Z druhé strany jsou slyšet uklidňující hlasy bagatelizující současnou sílu a pozici komunistů. Argumenty se opírají o vysoký věkový průměr členské základny, nekvalitní personální bázi a evidentně překonané ideje, o které se marxisticko bolševické strany běžně opírají. Autory komentářů jsou často bývalí komunisté, občas lidé, kteří mají za sebou překvapivé názorové veletoče a také žurnalisté, kteří prostě musí něco publikovat.

Pokud bude vládnout uskupení podporované komunisty „nehrozí sice žádný nový Únor, kterým straší účelově protivníci tohoto uskupení a někteří příliš skeptičtí politologové. Vyloučeno je i ohrožení demokracie. Jenže pozor – demokracie není nic jiného než férové volby. Ty jsou například i ve Venezuele.“ Citace pochází z názorového sloupku MF Dnes, je z prvního června 2006 a jejím autorem je Martin Komárek, který o jedenáct let později neobhajuje na čtvrtém sjezdu ANO pozici v celostátním předsednictvu hnutí. Týž Komárek varuje dále v článku před nuceným plněním komunistického programu. To prý bude znamenat především vyšší zdanění všech „kteří mají víc než třicet tisíc, šikanování bohatších lidí, drastické omezení svobody tisku, zvýšení moci rudých odborů, prudký růst státního dluhu, …“.

Martin Komárek spolu s Martinem Stropnickým byl tváří, která měla hnutí Ano opticky vtisknou intelektuálně uměleckou dimenzi v rámci kampaně k předčasným volbám do poslanecké sněmovny v roce 2013. Všichni pamatujeme billboardy s bílým pozadím a přiměřeně ustaranými obličeji hlavních protagonistů, vždy v kombinaci s optimisticky se usmívajícím předsedou a majitelem hnutí. Volby před pěti lety potvrdily, že sázka na dvě výrazné osobnosti se vyplatila. Ale Komárek, dříve než Stropnický, neunesl zběsilé tempo doby a začal ztrácet glanc při obhajobách neobhajitelného. Důkazem pro nesourodou názorovou linii jsou i citace uvedené výše. Když jsem potkal Martina Komárka před pár týdny na Malostranském náměstí na demonstraci proti Babišovi a jeho vládě s podporou komunistů, působilo to na mě jako tragikomická dějová smyčka v trochu překombinovaném politickém thrilleru českého střihu, vyjadřující bezradnost, zmatek a vlastně i bezmoc a zoufalství.

«»


 

Opravdu se to děje.

11. července 2018

Opravdu se to děje.

Dnešek je opravdu přelomovým dnem. Ne všichni si to sice myslí, ale já jsem si jist, že tomu tak je. Možná je to generační a souvisí to s tím, co každý z nás zažil a co si pamatuje. Ale nejen s tím. Necelých třicet let od převratu není ještě tolik a znamená to, že všichni nad pětačtyřicet let mají osobní zkušenost s komunistickou diktaturou. Vzhledem k tomu, že občanů pod dvacet je méně než 20%, výrazná většina obyvatel ČR ví velice dobře, co je komunizmus.

Dnešek je dnem, kdy prezidentem pověřený předseda vlády žádá spolu se svými ministry parlament o vyjádření důvěry. Podstatnou okolností je fakt, že tichým společníkem této vlády jsou ortodoxní, fundamentální komunisté skrytí za průhledným nickem KSČM. A jsou to stejní komunisté, jako ti, kteří zničili ševcovskou živnost mému dědovi a označili mého otce za reakční živel a změnili mu pracovní zařazení jen proto, že nazval srpnovou okupaci pravým jménem. Poslouchal jsem dnes pozorně argumentační ping pong poslance Grebeníčka a poslankyně Němcové, kteří spolu nepřímo vedli diskuzi při dnešním jednání parlamentu. Uvědomil jsem si, že komunisté už zase (stejně tak, jako ve čtyřicátých letech) zneužívají demokratické postupy, které si naše současná společnost vydobyla a ustanovila. Naplnění komunistického programu, který je postaven na destrukci, třídním boji, rovnostářství a snaze o uchvácení moci jakýmkoliv způsobem, je v bazální demokracii jednoduší. Není k dispozici dostatek obranných mechanizmů. Z historie víme, že velké změny, včetně bolševických převratů, přišly mnohdy nečekaně, náhle, iniciované náhodným spouštěčem, ale také po pečlivé přípravě a realizaci sofistikovaného plánu. Vznik nové vlády, která zřejmě důvěru obdrží, může být tím spouštěčem, který nenápadně a postupně pustí ze řetězu síly, které změní poměry v naší zemi. V tom je magie data 11. července. Středeční demonstrace na Malostranském náměstí v Praze byla relativně skromná, něco mezi většími stovkami a menšími tisíci účastníků. Solidní technické vybavení a přijatelná moderace spolu s humornou vložkou hledání jednoho z mikrofonů a parafrázováním formanovštiny z Hoří má panenko jsou pozitiva akce. Dobře vyzněly projevy politiků a aktivistů, nápisy, plakáty a transparenty, cinkání klíči, pískání píšťalek. Ale opravdu jen tak málo občanů naší země pochopilo, o co se právě hraje? Babišem a Hamáčkem nabízené řešení není tou nejlepší možností ze špatných variant. Je to beze zbytku mizerné řešení s obrovským rizikem a hazard s budoucností.

«»


 

Trpělivost versus čas.

29. května 2018

Trpělivost versus čas.

„Trpělivost růže přináší.“. Tuto větu považuje ředitel Cermatu Jiří Zíka za ustálené úsloví. Mezi otázkami se v maturitním testu z Českého jazyka nachází požadavek na doplnění běžného úsloví: ... růže přináší. Cermat sází na "trpělivost". Proti tomuto názoru je 4.301 studentů, kteří tvrdí, že „Čas růže přináší.“. Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Robert Plaga situaci bleskově vyhodnocuje a usuzuje, že přes čtyři tisíce potenciálních voličů je větší hodnota než jeden Zíka a ředitele významné příspěvkové organizace zřizované MŠMT bez meškání zbavuje pozice z důvodu selhání v procesu tvorby zadání maturitních otázek. S nastupujícím červnem tedy Zíku nahrazuje Michaela Kleňhová, kterou již dříve na tuto funkci doporučila výběrová komise. Důvody, které vedou k tomu, že náhle 113 studentů absolvovalo maturitní český jazyk úspěšně, jsou však trochu „na vodě“ (další ustálené úsloví, byť správně by mohlo být i méně obvyklé „argumentačně na suchu“). Podle vyjádření Ústavu pro jazyk český (Kamila Smejkalová) se totiž nepodařilo nikde nalézt spojení obsahující slovo „čas“ v uvedeném slovosledu, tj. v požadovaném pořadí. Stejně tak všichni členové komisí Cermatu se shodli na tom, že jedinou správnou odpovědí je „Trpělivost růže přináší.“. Poněkud netrpělivé odvolání Jiřího Zíky by mohlo být i v pořádku, protože již v minulosti se objevily problémy a dokonce evidentní chyby v testech, ale jako signál do školního prostředí forma ukončení pracovního poměru nebudí důvěru. Odvolat šéfa firmy, která odvedla dobře svojí práci a podle všeho neudělala žádnou chybu, více méně exemplárním způsobem, zavání účelovostí a zapadá do populistických a mocensky laděných postupů současné vlády v demisi a bez důvěry.

«»

 


 

Milý Vojto, je to někde vlevo dole.

30. dubna 2018

Milý Vojto, je to někde vlevo dole.

Vypadá to, že jsme poměrně otrlí. Vydržíme hodně. Už jsem si několikrát uvědomil, že to, co se zdá v určité době a za určitých okolností přirozené a normální, se po nějakém čase zdá nepochopitelné a těžko uvěřitelné. Vůbec pak nerozumím tomu, že se to vlastně stalo, a že nikdo, včetně mě, nebyl schopen to zastavit.  Z dnešního pohledu mi přijde za hranicí reality třeba to, že jsem někdy v osmdesátých letech vedl diskuzi s jakýmsi svazákem o jedné z mých rockových písní. On, na rozdíl ode mě, považoval za nepřijatelné, aby bylo v textu použito slovo „seržant“. Zdůvodnil to tvrzením, že takovou hodnost Československá lidová armáda nezná a nepoužívá. Protože byl členem komise, která schvalovala nezávadnost textů kapel, které měly tak zvané „přehrávky“, tj. mohly veřejně vystupovat za mírnou úplatu, museli jsme skladbu vyřadit z repertoáru, abychom vůbec mohli hrát. Je to historka, kterou dnes už nemohu ani nikomu vyprávět, protože by mi ji nikdo asi nevěřil. Je opravdu absurdní, ale pravdivá. Možná, že některé současné příběhy budou za krátko taky v kategorii absurdních, tedy pokud tam nejsou rovnou teď. Například. Ani ne třicet let po pádu totality se najde prezident, který osloví šéfa strany, hlásající protizákonné a zločinné komunistické ideály, přátelsky „Milý Vojto“. Navíc mu doporučí, aby podržel vládu v demisi, vedenou trestně stíhanou osobou. Bývalý ministr zdravotnictví, který je šest let vyšetřován a dosud nepravomocně odsouzen za závažné zločiny, vysoudí odškodné za porušení osobnostních práv. Stavební řízení týkající se výstavby veřejného školního sportoviště, které financuje soukromý investor, vstupuje už do pátého roku administrativního procesu, a protože to nikdo nedokáže „dohrát“, tak mají děti prostě smůlu. Placené parkovací zóny jsou v Praze pouze v některých městských částech, a to nesystémově tak, že tisíce řidičů posunují svá zaparkovaná auta po městě jak provinční cirkus. Bývalá úspěšná biatlonistka je cíleně hlavní atrakcí bulváru, ač by měla vést odborné sportovní semináře pro mládež. K tomu máme sedmý měsíc vládu bez důvěry, která však „maká“ jako kdyby měla největší důvěru ze všech vlád, co kdy byly. Jisté je snad jen to, že to co neexistuje, je umístěno někde vlevo dole.

«»


 

Od hymny k hymně.

11. dubna 2018

Od hymny k hymně.

Psal se rok 1996. Byl konec června, a já seděl v letadle s operní pěvkyní Dagmar Peckovou a její tehdejší manažerkou Janou. Letěli jsme společně na fotbalové finále Mistrovství Evropy 1996 mezi Českou republikou a Německem. Tomu předcházel telefonát, ve kterém jsem odpověděl kladně na otázku, zda se hodí, aby populární operní diva zpívala českou hymnu před fotbalovým zápasem, na kterém se očekává návštěva nějakých šedesáti až sedmdesáti tisíc diváků. Zážitek a účinek předčil očekávání a dodnes všichni vzpomínáme na elektrizující atmosféru, která na stadiónu zavládla, když se ozval zpěv monumentálně se klenoucí „Kde domov můj“ á capella. Finále jsme sice prohráli v nastavení, ale věřím, že mimo jiné i živě zpívaná česká hymna hnala tehdy české fotbalisty dopředu za co nejlepším výkonem.

Duben 2018. Já stojím v cca dvacetitisícovém davu na Václavském náměstí. Dozvídám se z úst moderátora akce „Milion chvilek pro demokracii“, že na závěr setkání těch, kteří by rádi, aby nedocházelo k ohýbání demokratických a ústavních principů v naší zemi, zazní česká hymna v podání Dagmar Peckové. S neklidnou zvědavostí čekám na první tóny a pocity, které to ve mně evokuje. Nejen samotná Škroupova a Tylova píseň, ale zejména vroucné a současně dramatické podání skladby zpěvaččiným mezzosopránem zase fungují. Řada lidí se přidává a vzniklý chorál vzbuzuje víru, že vše se v dobré obrátí a že máme dost síly na to, abychom dokázali rozeznat, co ještě můžeme tolerovat, a co už opravdu nesmíme připustit.

Jenom ten rozdíl v počtu účastníků mě trochu zneklidňuje. Fotbal mám celkem rád, ale hlídání demokracie považuji za důležitější.

«»


 

Pouhých 70 let.

26. února 2018

Pouhých 70 let.

Únor 1948 zahájil více než čtyřicetileté období, které se postupně přeměnilo ve stav, ve kterém se dobře cítili ti, pro které bylo přirozené být bez názoru, bez svobody a bez možnosti volby. Výměnou za poslušnost měli jisté pracovní místo, levnou dovolenou v zotavovnách ROH a právo na novomanželskou půjčku. Po zkušenosti se světovou válkou a tyranií německého fašizmu, to bylo něco, co zejména zpočátku stálo za úvahu. Postupně však řada lidí prozřela a jenom bylo opravdu těžké přemoci kombinaci síly, demagogie, systematické denunciace a propagandy. Máme za sebou dalších skoro třicet let, ve kterých bohužel mnohokrát zklamali ti, do kterých jsme vkládali naděje. Naivní představy o nové, lepší společnosti, poučené ze zkušeností prožitých pod dvěma zločineckými diktaturami se rozplynuly a stojíme před novými výzvami. Tou hlavní je nepodlehnout frustraci a nepřipustit spekulace o nefunkčnosti základních demokratických principů ve jménu „malé, přechodné, neškodné diktaturky“, která jenom v rychlosti spraví některé pochroumané mechanizmy, a pak se zase pojede dál. Politika appeasementu se doloženě příliš nevyplácí, a proto je nutné hlídat, aby se hlavních rolí nechopili oportunisté a političtí businessmani. Je třeba dále stavět na dobrých základech, mezi které patří například dlouhodobá dobrá životní úroveň většiny společnosti, přiměřená vzdělanost, lepšící se zdravotní stav a s ním související delší doba dožití a relativní společenská zralost. Přístup veřejnosti k informacím prostřednictvím mnoha snadno dostupných kanálů zapříčiňuje stav, ve kterém je možné krátkodobě (i dlouhodobě) ovlivnit mínění požadovaným směrem, což vytváří určitou formu anonymní despocie. Je toho momentálně masivně využíváno a opravdu jsme přímými účastníky (hybridní) technologické řeže. Rizika vyplývající z neodpovědného přehlížení symptomů kombinace pasivity a agrese jsou značná. Latentní i zjevný extrémizmus, zmatenost plodící zrychlená rozhodnutí a emocionální návrat k domnělým jistotám. Proto nasloucháme radám komunistů a ruka se nám nezatne v pěst, proto jsme dopustili podíl na moci extrémistů a nezamkli se doma na dva západy, proto tolerujeme ve významných funkcích bývalé aparátčíky a nomenklaturní kádry a nestojíme ve frontě na podepsání petice či v davu na náměstích. Je čas se opět občansky angažovat!

(foto je z demonstrace na Václavském náměstí, 25.2.2018)

«»


 

Pro sebe.

14. února 2018

Pro sebe.

„Teď už máme, co jsme chtěli.“, zpívá se v jedné z budovatelských písní (Budujeme, 1946). Mimochodem, autorem tohoto textu, na hudbu Václava Dobiáše, je jeden z výrazných, rozporuplných, ale přesto uznávaných básníků František Halas. Zřejmě opravdu máme, co nám náleží, co odpovídá našim postojům k veřejnému prostoru a naší aktivitě ve věcech obecných. Zdá se, že asi třetinu populace politický vývoj v naší zemi nezajímá vůbec, a ze zbytku si dobrá polovina tvoří názory na základě jednoduchých myšlenkových konstrukcí, opírajících se více méně o sdílené dojmy, mediální zkratky a bulíky navěšené na nose. Na tom jistě není nic neobvyklého. Mnoho zemí, které si historicky prošly několika totalitami, disponuje podobným elektorátem. Jenže někteří z nás čekali, že budeme lepší, že se nám tahle katarze vyhne. Že prostě naše společnost nebude dělat strategické chyby, protože jich má za sebou už dost a dost. Evidentně opak je pravdou. Ten, kdo dělá chyby, je v budoucnu klidně opakuje. A to prostě proto, že umí dělat chyby, naučil se to, nebojí se toho, a je na ně vlastně zvyklý. Nám, vyjádřeno neexistujícím koeficientem občanského vědomí, nevadí, že v jednom z důležitých parlamentních výborů usedne ve vedoucí pozici bývalý aktivní nomenklaturní policajt - mlátička, že etika a fair play se v české politice nejen nenosí, ale nikdo o ní ani nemluví, že u nás zdomácňují fašizující tendence, a že s apelem na morálku přicházejí skalní komunisté, ruku v ruce s nacionalisty. Karel Kryl se v hrobě obrací.

František Halas nám nadčasově radí, jak se k tomu postavit: „…republika práce je, tomu čest, kdo nezahálí, ten je její naděje.“ Později v textu dodává: „…dnes děláme pro sebe.“. Tváří se to jako starobylá verze současných babišovských proklamací, ale je to vlastně pravda. To, co děláme, skutečně děláme pro sebe a výsledky tomu odpovídají. Trochu patosu snad neuškodí, když už stejně musíme absolvovat školení v podobě dokola opakovaných „bonmotů“ přicházejících z Hradu.

Na fotografii je František Halas, český básník.

«»


 

Poučíme se?

14. ledna 2018

Poučíme se?

Začátek roku nás zastihl trochu nepřipravené. Není divu, každý má svých starostí dost, řeší jak nastartovat novou etapu svého života, tedy rok 2018. Prakticky nikdo není mentálně nachystán na období mezi čtrnáctým a dvacátým šestým lednem. A ani nemůže.

Jednou za pět let mohou jednotlivci splňující přísná kritéria přispět svým hlasem k rozhodnutí, kdo bude hlavou státu. V naší modifikované demokracii je to problematická a paradoxní výsada, kterou vnímáme jako možnost promluvit razantně do veřejných věcí. Všechny naše vlastnosti a charakterové rysy se promítnou do tohoto momentu v koncentrované podobě. Letos je to obzvláště vypjaté. Více než mezi jednotlivými kandidáty na pět let, volíme ve druhém kole presidentské volby mezi východem a západem, mezi bezdůvodnou vulgaritou a mírně šedou elegancí, mezi arogantním neměnným podpůrným týmem na jedné straně a zatím nejasnou skupinou poradců na straně druhé. Známé osobnosti se předhánějí ve svých doporučeních koho volit, ale je za tím často cítit kalkul a manévrizmus. Jsem upřímně zvědav, jak se projeví síla médií. Zatím ta „babišovská“ celkem čitelně straní Zemanovi, veřejnoprávní nahrávají Drahošovi. Je trochu škoda, že ještě budou nějaké velké televizní debaty, protože podle mého soudu debaty již proběhly, a kdo chtěl vyjadřovat názory, tak je vyjadřoval. Zeman se bál osobního setkání s osmi kandidáty, reprezentujícími v absolutní většině jiný pohled na prezidentství, než ten jeho, ale ví, že teď už musí vsadit jen na konfrontační instrument. A sice na to, že jeho chátrající intelekt bude stačit na „ubonmotování“ profesora nezvyklého na miliónové publikum. Rovněž zřejmě dojde na podobné tahy jako před pěti lety, kdy se v Blesku objevily falešné letáky informující, že Schwarzenberga podporuje nenáviděný Posselt, nebo lež, že paní Schwarzenbergová neumí česky. Filtrace bude nezbytná.

My Češi, sami o sobě, často říkáme, že naší typickou vlastností je závist. Ale také tvrdíme, že když jde o hodně, dokážeme se semknout. Rovněž věříme tomu, že umíme improvizovat a najít vždy řešení. Jsme konformnější a více oportunističtí než jsme ochotni si připustit, ale zato máme smysl pro humor. Při volbě jednoho ze dvou uchazečů o prezidentský post se projeví individuální mix uvedených charakteristik a samozřejmě za každého ještě něco specifického. Tak pevnou ruku a dobrou volbu. Nejde zase o tak málo.

«»


 

Předsevzetí.

1. ledna 2018

Předsevzetí.

V roce 2017 se toho stalo opravdu hodně. Patrně však o nic víc než loni a doufejme nikoli o moc méně než příští rok. Některé oblasti vykazují znaky postupné degradace hodnot a jiné nabírají na důležitosti. Žijeme v bezproblémovém období ekonomické stability, a tím máme čas a prostor na sledování jiných oblastí než jen zajištění vlastní existence. Monitorujeme události v politice prakticky on-line stejným způsobem jako olympijské hry nebo dovolenkové fotky přátel na sociálních sítích. Konec roku je vhodným momentem k iniciování změn. Obvyklým nápadem je něco zlepšit prostřednictvím závazku nebo předsevzetí. V tomhle main streamu sice úplně nejedu, ale jedna událost mě přesto spojuje s bezmála osmi a půl miliónem spoluobčanů. Jsou to prezidentské volby, které budou mít své první kolo druhý lednový víkend. A tady je možná na místě si jedno předsevzetí dát. Přistoupit k volbě odpovědně a s rozmyslem. Potud asi nic složitého. Výběr z devíti kandidátů nabízí dostatečně rozličné typy osobností od mladých, aktivních, vzdělaných, politicky méně zkušených lidí, až po zralé, marketingově formované, mentálně unavené, politicky protřelé jedince. Nechme stranou pochybnou logiku přímé volby prezidenta v zastupitelské demokracii. Když už je situace taková, že nemáme jinou volbu, než přímou volbu, pak se držme aplikovaného smyslu této volby. Ten nabízí jako snadnější cestu k rozhodnutí úvahu prostřednictvím klasické tabulky plusů a mínusů. Tedy nikoli pro jednotlivé kandidáty (byť i to je možné), ale pro funkci jako takovou. Podle mého z toho vyplývá, že nepotřebujeme prezidenta, který bude další „nezávislou“ politickou silou k dolní sněmovně, senátu, vládě, soudnímu systému a státní správě. Ani toho, kdo bude delegovat moc na najaté úředníky a bude měnit charakter prezidentského úřadu k obrazu svému. Těžko říct, jestli to některý z kandidátů chápe, ale to, co Češi potřebují, je morální autorita, která zasáhne v případě potíží, sporů, hádek a krizí. Rád bych příštího českého prezidenta přirozeně respektoval, byl na něj hrdý a vzhlížel k němu. Pevně věřím, že se o to milióny rozumných voličů, spolu se mnou, postarají.

«»


 

Prezidentská volba.

13. prosince 2017

Prezidentská volba.

Jakého si přát prezidenta?

Tak především čestného, pracovitého  a pravdomluvného. To jsou vlastnosti, které mi od mládí vštěpovala maminka, a které považuji za určující pro osoby, které mají zastupovat naše zájmy. Když někdo není čestný, tak patrně podvádí nebo přinejmenším dělá nějaké nečestné věci. Je-li člověk líný, tak zřejmě musí jeho práci dělat někdo jiný, což u prezidenta znamená, že velký vliv získává někdo, kdo by ho neměl mít, protože ho nikdo nezvolil. Prezident – lhář také není dobrá volba, protože alespoň elementární důvěra v instituci, je základ pro respekt a rozumnou hierarchii.

Myslím, že by prezident měl být duševně zdráv a svěží. Může klidně kulhat, nemít dva prsty nebo být zjizvený, ale jiskru v oku, sportovní srdce a smysl pro humor by mít opravdu měl. S duševní svěžestí úzce souvisí schopnost nezneužít vlastní postavení k nevhodné ironii či sarkasmu, neřku-li vulgaritě.

Důležité je, aby si prezident uměl vybrat správné lidi do svého týmu, aby měl nejen šťastnou ruku, ale aby byl schopen dobré osobní personální politiky. Myslím tím nejen odborníky na jednotlivé oblasti, ale i administrativní aparát, řidiče, asistenty, apod. Moc bych si přál, aby nový prezident uměl oddělovat důležité od nedůležitého, a když je třeba, byl nad věcí.

Zatím to z výčtu a použitých slov vypadá, že bych si přál prezidenta muže. Všech devět kandidátů jsou muži a někteří z nich jsou opravdu dobrými kandidáty. Proto píšu v mužském rodě, ale v hloubi duše si přeju, aby prezidentský úřad zastávala žena. Čestná, pracovitá, pravdomluvná, duševně zdravá a svěží. A aby byla nad věcí.

«»


 

Trest bude proveden devítiocasou kočkou.

24. října 2017

Trest bude proveden devítiocasou kočkou.

Asi neumíme volit. Využíváme demokratické principy, ale nejsme schopni posunu k vyspělé demokracii. Zatím jsme nerezignovali na morálku, přesto nám pár krůčků chybí.

Výsledek říjnových českých parlamentních voleb posílá do dolní sněmovny devět politických subjektů. Trochu nesourodá partička, ze tří pětin úplných noviců, nebude mít snadný úkol. S oblibou se říká, že je třeba vrátit důvěryhodnost politice, ale karty rozdané dvěma třetinami dospělé populace nenaznačují snadnou hru s přehledným průběhem. Jako bychom se sami potrestali za to, že jsme se snažili zodpovědně volit strany, hnutí či uskupení, které nejvíce konvenují našemu pohledu na svět. Tady je zřejmě i jádro problému. Diverzifikace věková, sociální, národnostní, vzdělanostní, genderová a patrně i další, dává volné pole k plnému využití demokratického práva zvolit si zcela libovolně toho, kdo naplní naše tužby. Třicet jedna volebních subjektů je však přespříliš, i když se ve startovním poli objevují některé opravdu bizarní projekty, které mají spíše charakter happeningu. Výsledkem voleb je složitě uchopitelný pytel blech, který má pouze jasného lídra, babišovské ANO. Na dobrý vývoj s pozitivní vizí a logickým rozdělením práv a povinností to ani s jednoznačným vítězem nevypadá. Příkladů, které potvrzují, že to na budoucnost zalitou sluncem úplně není, lze nalézt hodně. Plné pracovní nasazení poslanců ve prospěch občanů této země je v nedohlednu, a to z toho důvodu, že je třeba křehké pozice fortifikovat a vydat maximum energie na jejich udržení, případně vylepšení. Lavírování, manévrizmus a vyčkávání je zřejmě to, co zažijeme v nejbližších týdnech, a to za výrazného přispění prezidenta, který má v tom celém procesu rovněž své partikulární zájmy.

Sami jsme si zvolili formu trestu za to, že nasloucháme populistům, dáváme prostor lhářům a nevychovancům, neprotestujeme proti liknavosti a amatérizmu a necháváme rozhodovat nerozhodné, neschopné a hloupé. Dvě stě ran devítiocasou kočkou za každého zvoleného poslance a devět navrch za každý zvolený politický subjekt.

«»


 

Piráti, Starostové, SPD, Realisté nebo Zelení?

17. října 2017

Piráti, Starostové, SPD, Realisté nebo Zelení?

Není snadné se rozhodnout, které z menších politických stran dát svůj hlas v nadcházejících volbách. Tedy za předpokladu, že nevložíme svou důvěru v ty velké, bezmála jistou účast v parlamentu mající formace, jako jsou Ano, Sociální demokraté, ODS, Komunisti, KDÚ-ČSL nebo Top09. Číst volební programy zřejmě nemá cenu, a to hned ze dvou důvodů. Jeden z nich je ten, že porovnávat kvalitu outsourcovanými experty sepsaných slohových cvičení je ztráta času. Druhý důležitý důvod je, že sliby adeptů zajištěného pravidelného měsíčního příjmu, pokrývajícího náklady na hypotéky, půjčky a leasingy, nestojí za zlámanou grešli. Lidský mozek zřejmě není schopen zvládnout proces hledání vhodného kandidáta na poslance, aniž by rezignoval na prostou pravdu, a sice že vlastně nikdo není vhodný. Proč vlastně? Patrně z toho důvodu, že do parlamentní politiky je možné vstoupit prakticky výhradně po morálním klystýru a rezignaci na dobré mravy. I když, na druhou stranu, je možné to pojmout tak, že politika je svébytnou disciplínou, která má své osobité kádrové předpoklady a může jí provozovat pouze individualita splňující určitá kritéria. Vychází z toho, že jít k volbám a volit podle svého svědomí má smysl, přestože výběr je omezen na: dobré, nepříliš dobré, špatné a velmi špatné. Pokud zvolíme to dobré, tak ač je to podle školního známkování pouze za tři, alespoň to není to špatné.

«»

 

Čtrnáct dní v Kanadě

19. září 2017

Čtrnáct dní v Kanadě

Dal jsem si týdenní odstup, abych neměl příliš horkou hlavu a byl konstruktivní, objektivní, přiměřeně kritický, dostatečně laskavý a především subjektivně pravdivý. Dva týdny v Torontu/Mississauze, v patrovém domku, ve čtvrti, kde jsem většinou potkával lidi původem z Asie či z Afriky, byly rozhodně zajímavé a inspirující. Celkový dojem završila návštěva místního Celebration Square, kde probíhaly oslavy 150 let vzniku Konfederace. Velkoryse koncipovaný prostor byl osazen rozměrným pódiem, na kterém bylo možno očekávat koncert folkových skupin, rockových formací, popových hvězdiček, projevy místních politiků a možná představení nějakého soudobého tanečního uskupení. Vše však bylo trochu jinak. Hlavním a prakticky jediným motivem, který provázel program, bylo vychvalování Kanady a Toronta, jako ideálního místa pro život lidí bez rozdílu ras i vyznání. Program obsahoval takřka výhradně etnicky laděná vystoupení malých tanečních souborů, zpěv intervalově překvapivých arabských motivů s rytmickým podkresem, projevy obsahující neustále se opakující sociální klišé, případně výuka salsy, které jsem se v publiku stydlivě osobně účastnil. Celou dobu jsem horečně přemýšlel, jestli mám celkový dojem vnímat jako neodvratný světový trend, nebo jako typickou ukázku kanadského (nejen) přístupu k imigraci obyvatel, či jako varování, kam až to může dojít, když se ekonomicky atraktivní země nedokáže nebo neumí bránit přílivu běženců, uprchlíků, přistěhovalců, migrantů a utečenců. Nepodařilo se mi však mluvit s žádným „obyčejným“ Kanaďanem na toto citlivé téma, tak se musím pokusit udělat závěr sám. V zásadě je prima, když integrace funguje. Ale je to bída, když nefunguje. Myslím, že se dá říct, že stejný recept, respektive stejná terapie nemůže platit pro odlišná prostředí, ve kterých se problematika integrace objevuje. V zemi javorového listu, přesněji javorového sirupu, zkoušejí symbiózu a jakousi formu komensalizmu. Hodně štěstí, Kanado. My zatím nezkoušíme nic.

«»


 

21. srpen a zatmění slunce

21. srpna 2017

21. srpen a zatmění slunce

Událostí století v severní části Spojených států amerických je nepochybně úplné zatmění slunce. Tento výjimečný úkaz připadá na den 21. srpna. Tisíce lidí a možná dokonce statisíce lidí se sejdou a sjedou, aby obdivovaly nádheru nebeské podívané. Slunce se na několik desítek minut schová a pak se chválabohu znovu objeví. Zatmění nebeského objektu bylo zatím vždy dočasné. Americké agentury vydávají pro tento mimořádný okamžik řadu bizarních doporučení, jako například, jakou hudbu si pustit při sledování sluneční koróny. Mimochodem dost nahoře jsou v tomto chartu Pink Floyd. I počasí se má vydařit. Nezbývá než Američanům závidět tenhle přírodou poskytnutý happening. My sice u nás v Čechách žádné takové představení nečekáme, ale o to víc a snadněji se můžeme vrátit k jinému jednadvacátému srpnu, a sice k tomu z roku 1968. Pro drtivou většinu z nás to byl rovněž úkaz, mimořádný okamžik a v zásadě i podívaná, která se zas tak často neopakuje. Dokonce i princip dočasnosti byl použit, byť mnohonásobně překonal naše očekávání. Za rok to bude padesát let, co k nám vtrhly armády Sovětského svazu, Bulharska, NDR, Maďarska a Polska a silou zastavily rodící se trochu neumělé demokratické embryo. Oficiální komentář k tomuto neomluvitelnému aktu mluvil o bratrské pomoci. Ne všechny příbuzenské vztahy jsou prostě harmonické. Můj otec později, při podnikových prověrkách v ČKD, označil vojenský zásah vojsk Varšavské smlouvy za okupaci, a byl za to přeřazen na méně kvalifikovanou práci a nesměl být v kolektivu. Bylo to pro nás, kteří jsme v té době žili, vlastně také takové vyvolané zatmění, provázené řadou absurdních doporučení zahrnujících i omezení dostupnosti hudby typu Pink Floyd. Ještě že jsou všechna ta zatmění časově omezená.

«»


 

Na těch kvótách něco je.

15. srpna 2017

Na těch kvótách něco je.

Každý rok jezdíme na dovolenou a snažíme se najít nějaký kout, kde nebude příliš mnoho lidí. Zprvu jsme na to šli přes termín. Červen, případně září, to byl ideální čas na to potkat poněkud méně turistů, než v plné sezóně. Služby hotelů u jižních moří sice ještě nebývaly naplno rozběhlé, ale to vyvážil pocit z bezmála privátní pláže, byť s trochu chladnější vodou. Druhý použitelný trik byla volba destinace. Podařilo se nám před mnoha lety navštívit Skye těsně před tím, než se tento kouzelný skotský ostrov stal zastávkou pro většinu organizovaných výletů do této části Evropy. Vrcholem pocitu zmaru se však stala nevinná reminiscenční návštěva hradu Eilean Donan Castle. Před osmnácti lety romantické místo, na kterém jsme tehdy spolu s třemi jinými osobami chodili po mostě vedoucím k nádherně zachovalému hradu a dotýkali se historie krvavých skotských řeží mezi znepřátelenými rody. Dnes je na stejném místě veliké, neustále naplněné, dvojité parkoviště s prodejnou suvenýrů, domek s toaletami a budova s restaurací. Branka, kterou projdou už jen ti platící, je na začátku mostu. Ovládl mě podobný pocit, jaký jsem měl, když jsem si před lety plnil jedno ze svých přání, a sice pohled na oceán z místa, které se jmenuje Land´s End. Již z dálky, při příjezdu jsem však zahlédl dětský kolotoč a prodejnu Mac Donalds a tehdejší zážitek korunoval fotograf, který měl na skalním ostrohu pronajaté místo se směrovkami do exotických destinací a nabízel foto za pět liber. Vývoj situace u Stonehenge (významná britská památka z doby bronzové) je rovněž dramatický a na pováženou. Dříve si návštěvník sednul, opřel se zády o menhir a rozjímal. Dnes už sleduje do kruhu sestavené pískovcové kameny z uctivé vzdálenosti a pouze si odškrtne navštívené místo.

Vychází mi z toho jediné. Nutnost zavést přísné kvóty v podobě omezení cestování. Patrně přichází doba kvót, jinak si totiž potřebnou regulaci nedovedu představit. Chceme-li zachovat některá místa nadále dostupná a přinášející opravdový zážitek ze setkání s historií, bude nutné snížit počet cestovatelů na možná čtvrtinu až pětinu současného počtu. A bez kvót to nepůjde.

«»

 


 

Scotland!

21. července 2017

Scotland!

Čím dál tím více očí se upírá k severu Velké Británie. Cosi symbolického, charakterizujícího neschopnost Evropy učinit rozumné dohody, kompromisy, mít vizi a řešit podstatné věci rozhodně a elegantně se odehrává v zemi kiltů a dud. V započatém procesu Brexitu manévrují Skoti zatím opatrně a uvážlivě. Přijde však moment, kdy bude třeba vyjádřit svůj postoj jasněji. Nicola Sturgeonová již před řadou měsíců označila tvrdý Brexit podle receptu Mayové za „ekonomickou katastrofu pro Británii“, s níž se Skotsko, řečeno separatistickým slovníkem, sveze. V roce 2014 se více než dva milióny Skotů rozhodly, že nezávislost jejich země není tou správnou volbou a jedním z důvodů jejich postupu bylo riziko automatického odchodu Skotska z Evropské unie a z toho logicky plynoucí ekonomické potíže. Vzhledem k tomu, že převážně Angličané a Velšané byli následně těmi, kteří v roce 2016 rozhodli o odchodu Británie z EU, vnímají to Skoti jako paradox, který je opravňuje k využití méně standardních algoritmů. Je zřejmé, že single malt Skoty neuživí, stejně tak, jako narůstající turistický ruch zahrnující severnější a severnější lokality této počasím nevyzpytatelné oblasti. Proto nezbývá, než trochu čekat a trochu konat. I v zájmu tisíců mladých českých občanů, kteří ve Skotsku pracují a formují svůj generační pohled na evropanství.

Považuji Skoty za národ, který je nám, Čechům, mentálně blízký. Nikoli snad bojovností, neústupností, upřímností a zatvrzelou tvrdohlavostí, to je spíše skotská výsada. Myslím, zejména co se týká smyslu pro humor. (Těm, kteří nevědí, doporučují scénku s hlasem ovládaným hotelovým výtahem, viz https://www.youtube.com/watch?v=5FFRoYhTJQQ). Mohlo by tedy přijít řešení, které bude nejen po anglosasku tvrdé, po keltsku razantní, ale i tak nějak po našem vtipné, neotřelé a kreativní.

«»


 

Kopie cennější originálu.

27. června 2017

Kopie cennější originálu.

V rozhovoru pro agenturu Bloomberg Andrej Babiš prohlásil, že Emmanuel Macron se jím nechal inspirovat a své politické hnutí En Marché! vyslal ve stopách Babišova hnutí Ano. Macronovo stanovisko k tomuto bonmotu se nepodařilo zjistit. Jisté je, že Emmanuel a Andrej nezastávají identický názor na problematiku migrace. Jestliže Babiš v prosinci 2015 prohlašuje, že: „Je potřeba postavit plot od Jadranu po Balt”, tak Macron podporuje politiku otevřených dveří nastolenou Merkelovou a dokonce tvrdí, že imigrace by měla příznivý dopad na francouzskou ekonomiku. Tuto strategii na české straně následně zastává I guvernér ČNB Rusnok. To, co je možno chápat u Macrona jako snahu o hledání řešení s minimalizovaným rizikem ztrát voličské základny, je u Babiše čirý, kalkulovaný populizmus reflektující náladu v české společnosti. Babiš rozhodně není jediným českým politikem s afinitními tendencemi k některým světovým velmocím a jejich reprezentantům. Mistrem v tomto oboru by mohl být prezident Zeman, kdyby se dokázal rozhodnout, jestli je lepší tulit se k čínské moderní totalitě, k ruskému aplikovanému carizmu, nebo k americkému barnumskému individualizmu. Stranou zájmu v tomto smyslu zatím zůstává Kim Čong Unův diktátorský excentrizmus.

Aniž by to bylo zcela zřejmé, jsme již pěkných pár týdnů v plném předvolebním boji. Někteří dokonce tvrdí, že jsme se ocitli ve zcela šílené etapě permanentního předvolebního boje, kde na běžnou práci nezbývá čas. Veškerá prohlášení, názory, činy, vzhled, chování, přítomnost či nepřítomnost mají svůj dopad na vývoj předvolebních preferencí, jejichž zveřejnění opět ovlivňuje další statistické údaje. Podobně zcestných mystifikací, jako je případ inspirace francouzského prezidenta slovenským podnikatelem v agroprůmyslu bude k dispozici stále víc a víc a bude třeba použít velmi jemné síto k oddělení zrna od plev či originálu od kopie.

«»


 

Česká vládní a ústavní krize otupuje.

12. května 2017

Česká vládní a ústavní krize otupuje.

Těžko by se v současnosti hledala častěji vyslovovaná podstatná jména, než jsou příjmení vrcholných českých politiků. A to pořád dokola a ve stejných souvislostech. O čem to svědčí? Patrně o tom, že česká politika naplňuje beze zbytku jeden z Parkinsonových zákonů, a to ten, který hovoří o efektu, kdy instituce dokážou fungovat tak, že sice naplno pracují, ale výsledek jejich činnosti pouze zaměstnává samotnou instituci a navenek nenese žádné ovoce. Tak trochu koncentrovaná marnost. Je to jistě škoda. Čas nám nezbývá na to, abychom se například pokusili pochopit mentalitu našich francouzských kolegů z Unie, kteří vsadili na mladého koně a respektují staršího štolbu. Marine Le Penové („Lepence“) se tedy nepodařilo dotáhnout hattrick překvapivých výsledků (Brexit, americké prezidentské volby) do úspěšného konce. Zorientovat se v myšlenkových postupech Francouzů, kteří mají mnohem složitější migrační situaci a lépe organizovaný a úspěšnější nacionalistický blok, by bylo pro nás prospěšné. Zajímavý pro nás je však i vývoj v USA, na korejském poloostrově nebo ve Skotsku, nemluvě o kauzách za našimi humny, třeba dotační skandál na MŠMT a z něj plynoucí podezíravý pohled na celou oblast sportu. My jsme ale nuceni investovat vlastní energii do pochopení vnitrostátních potíží, které nám servírují nezodpovědní „hoši, co spolu mluví“, s trpkou pachutí předvolebního boje. Mohli a měli bychom si uvědomit, že pokud chceme s politickou kulturou trochu pohnout, tak to asi nepůjde s prezidentem, který při svých projevech volí tempo řeči odpovídající rychlosti myšlenek rodících se v jeho hlavě. Ani s ministrem, který nenechá nikoho domluvit a dokola vysvětluje, že všechno je kampaň a dehonestace. A už vůbec ne s tím, když nám kážou morálku komunisté.

«»

 


 

Populizmus jako politický marketingový nástroj.

2. května 2017

Populizmus jako politický marketingový nástroj.

Jedna z nejzajímavějších postav současné předvolební politické scény je jednoznačně Petr Robejšek (mentor Realistů). Nezaměnitelná dikce, náznak britského akcentu použitý v některých českých výrazech, zdánlivě náhodný důraz na některá slovní spojení a obvykle kvalitní oblečení ve spojení s prošedivělými vlasy a trochu předsazenou spodní čelistí připomínající amerického herce Michaela Douglase. To je hrubá charakteristika zlínského rodáka, politologa, ekonoma a pedagoga Petra Robejška.

Robejškovi Realisté evidentně patří k tomu zajímavějšímu, přínosnějšímu a lépe ideově ukotvenému v momentální křížem krážem rozorané politické půdě. K vlastní škodě však popírají svoje tvrzení, že se vymezují vůči politikům. Zřetelně se totiž slovníkem svého mentora uchylují ke stejným populistickým zkratkám jako jimi kritizovaní. Již jen označení vlastní osoby za nikoli jen běžného předsedu strany, ale za kombinaci předsedy a duchovního vůdce - mentora se schopností názoru, je hodno pozornosti. Ti ostatní jsou podle Robejška jen „politickými aparátčíky“, což zní poněkud elitářsky s topornou snahou o odlišení a odstup. Ještě dále zachází Robejšek, když přichází s myšlenkou lidového veta a vzápětí prozrazuje smysl tohoto tvrzení, když vzorově tento instrument cílí na EET. Tady už populizmu Realistů mizí mimikry. Tvrzení Robejška, že se osvědčila přímá volba prezidenta, je přinejmenším na vodě a uváděné principy přímé demokracie, obsahující prvky podobné dokola omílaným švýcarským referendům, nemají žádnou oporu v současném stavu naší společnosti. Přesto jsou Realisté zajímavou alternativou pro intelektuálně orientované aktivní občany. Jejich mentor je šikovný řečník se schopností přehledně formulovat názory a srozumitelně je prezentovat.

Realisté by však měli co nejdříve použít vlastní ideovou tezi a hlídat a prosazovat české národní zájmy. Pomocí Paretova principu (součást stranické deklarace Realistů) mohou odstranit plevel ze své aktuální argumentace tak, aby lákavá, a mnohdy nezbytná, populistická demagogie nezpůsobila to, vůči čemu se vyčleňují, a sice jejich zařazení do main streamu „muzeálních stran“.

«»


 

Názor guvernéra.

11. dubna 2017

Názor guvernéra.

„Pusťme do Česka cizince, rozhýbeme ekonomiku“, říká guvernér ČNB Rusnok. Není zcela jasné, jestli ambicí uvedeného sdělení je globální recept na řešení migrační krize, nebo zda je to pouze pokus o strategický tah zachraňující rozvoj naší ekonomiky a především zaměstnanosti v některých profesích. Zdá se, že pan guvernér má pocit, že česká ekonomika stagnuje, a že po konci kurzového závazku je třeba injekce obsahující jiné než jen české geny. Také by to mohla být jenom novinářská, trochu neobratná interpretace daleko sofistikovanějšího prohlášení našeho nejvyššího bankovního úředníka.

Sdělení se, tak jako tak, poněkud vymyká z obvyklého toku názorů na problematiku pohybu osob mezi zeměmi a mezi kontinenty. Mohli bychom připustit, že jsme se ocitli na ekonomické úrovni, ve které si můžeme dovolit najímat zahraniční námezdní dělníky a pracovníky na méně kvalifikované práce. Tato politika má historické konotace, které dříve či později vedly k určitým obtížím zejména v oblasti sociální interakce. Otázkou ale určitě zůstává, zda jsme na uvedený koncept dostatečně „dospělou společností“. Vyspělá, tolerantní a uvědoměle demokratická společnost má naději takový typ programu zvládnout s grácií. Společnost, ve které je občanská aktivita spíše popelkou, má šanci mnohem menší. Schválený, neřku-li řízený program organizované imigrace vhodných osob z méně vyspělých zemí přináší rizika. Rizika v podobě odpovědnosti státu za případné sociální otřesy způsobené naplněním logického scénáře vyplývajícího z obvyklých ekonomických teorií o cyklech zahrnujících nejen konjunkturu, ale samozřejmě i ty méně příjemné fáze včetně krize. Z dostupných zdrojů není zřejmé, zda Rusnokova výzva má širší souvislosti a promyšlený scénář, ale pokud je to jen košatější slovní bonmot, tak je jen platonickou vzpourou rétorice prezidenta Zemana.

«»

 


 

Jan Masaryk

6. března 2017

Jan Masaryk

Mám ve své garáži portrét Jana Masaryka, který jsem podědil po svých prarodičích. Babička a děda chovali k někdejšímu ministru zahraničí nelíčený obdiv a vnímali ho jako člověka, který byl opravdovým vlastencem, a osobou s empatií. V době druhé světové války, i krátce po ní, byl pro ně opěrným bodem v důvěře, že nastávající roky budou dobré.

Občas se u portrétu zastavím a dívám se Janovi do tváře. Fotografie, která je barevně upravena do odstínů hnědé, má příjemnou atmosféru a pan Masaryk na ní vypadá laskavě, přátelsky a zodpovědně a státnicky zároveň. Již více než padesát let ho i já takhle vnímám.

V minulosti se mi několikrát stalo, že vědomosti získané ve škole byly podrobeny těžké zkoušce konfrontací s investigativní životopisnou literaturou. Nejvíc patrné to bylo asi u Karla Hynka Máchy a Boženy Němcové. Byl jsem dohnán k tomu, abych začal vnímat uvedené literáty skrze jejich slabé lidské stránky, jejich sexualitu, jejich naznačené charakterové vlastnosti a rodinný či nerodinný život. To, co jsem se dozvěděl, mě vedlo k tomu, abych jejich dílo vnímal kritičtěji, s niterným odkazem na jejich obyčejnost a jakési lidství. Po těchto zkušenostech jsem přestal podobné knihy číst. Nechtěl jsem přicházet o iluze.

Rád bych si zachoval svůj vlastní pohled na Jana Masaryka. Takový, který jsem získal v době, kdy mi o něm vyprávěli prarodiče. Sice nevím přesně, co je ve filmu, který nedávno získal dvanáct Českých lvů a pojednává o našem bývalém ministru zahraničí, ale nebudu to riskovat. Asi vynechám návštěvu filmu MASARYK.

 

 «»


 

 

Kolektivní vina

30. listopadu 2016

Kolektivní vina

Princip kolektivní viny, či jen kolektivní vina jsou sousloví, která čas od času provázejí debatu, která má buď historický podtext, sociální konotaci, nebo obojí. Nebudu se zabývat věčným tématem kolektivní viny Němců za vznik a průběh druhé světové války, a z ní vyplývající oprávněný nebo neoprávněný odsun Němců z Československa. Nebudu zkoumat ani kolektivní vinu Čechů za formu, jakou byl odsun proveden. Nechystám se ani na rozbor kolektivní či nekolektivní viny Rusů za komunizmus či za anexi Krymu. To, co mě zajímá, je pejorativní vnímání tohoto pojmu, tak často používaného v médiích. Mnohdy je to jen chabý pokus jak zakrýt argumentační nedostatečnost. Nebo neochota přijít věci na kloub.

Jedním z principů konzervatizmu je vnímání národa jako společenské složky, která je jedním ze základních vztahových elementů soužití. Tím je zjednodušeně dáno, že za něco může konkrétní osoba, nebo skupina osob a u něčeho se to prostě určit nedá, ale přesto je třeba viníka nalézt. Je to vlastně dost podobné tomu, když reklamuji zboží v prodejně, která je součástí velkého řetězce. Rozhodně nevnímám osobu, se kterou jednám jako viníka mého problému. V zásadě aplikuji kolektivní vinu, protože nejsem schopen odhalit přímého nešiku, či sabotéra. Staré dobré: "Když se nepřihlásí ten, kdo to udělal, budete po škole všichni.", sice není fér, ale z pozice poškozeného je to pořád přirozenější a účinnější postup, než odmítnutí principu kolektivní viny a rezignace na snahu probudit ve viníkovi špatné svědomí. Z pohledu výchovy jsou rozhodně okamžiky, kdy použití principu kolektivní viny je jedinou cestou k nalezení alespoň zlomku spravedlnosti.

Naše kolektivní vina tedy spíš tkví v tom, že jako relevantní argument přijímáme poukaz na kolektivní vinu vždy, když není možno určit konkrétního viníka a považujeme to za nesprávné. Kolektivně.

 

 «»


 

 

Brady a marketing.

27. října 2016

Brady a marketing.

Firemní marketingoví stratégové se mohou opět něco přiučit. Případ Jiřího Bradyho, osoby, která byla veřejnosti ještě před měsícem zcela neznámá, je kabinetní ukázkou způsobu, jak se dělá launch. Rozbouřit veřejné mínění, rozkolísat relativně pevné postavení zavedené instituce, takřka sjednotit jednu z cílových skupin a neutratit skoro žádné peníze, to je splněný sen. Otázka, která se v těchto situacích pokládá, aby se zjistilo, kdo za tím stojí: "Cui bono?", tady možná není na místě.

V tomto konkrétním případě, se patrně jedná o shodu okolností, ve kterých sehrála významnou roli hradní ješitnost a zbytek šel tak trochu samospádem, byť velmi záhy a v podstatě obratem někteří pochopili, že se hodí se na vzniklé vlně svézt. Nic to však nemění na smutném faktu selhání mechanizmů, které vytvářejí celkový obraz o naší společnosti.

Jedním z hrdinů posledních dnů je mluvčí prezidenta Zemana Jiří Ovčáček, který svým arogantním projevem, zapleveleným celou řadou nepravd, omylů a záměrných slovních manipulací dělá svému nadřízenému medvědí službu. Jistě, není to lehká pozice obhajovat postupy, tvrzení či argumenty, které se opírají jen o dohady a neznalost. S taktikou, která vychází z domněnky, že neustálé opakování nepravdy vytváří pravdu, se však dá vystačit jenom po omezenou dobu. Sám Ovčáček, je tak hlavním tahounem a nechtěným hercem v hlavní roli PR kampaně, která, jako důsledek bezděčného vzniku kauzy s etickým podtextem, vede prezidentskou kancelář, včetně jejího nejvyššího šéfa, na cestu do morálního pekla. Důvodem není vlastní obsah celého příběhu, ale zarputilost a chorobná dětská zapřenost hlavních protagonistů, z nichž žádnému patrně nedochází, že nejde ani o Bradyho, Zemana nebo dokonce Ovčáčka či Forejta, ale především o prokázání schopnosti či neschopnosti poskytnout čestnou odpověď, projevit účinnou lítost a prostě dělat správné věci.

 

 «»


 

 

Parkování osobních aut jako symbol současné společnosti.

15. října 2016

Parkování osobních aut jako symbol současné společnosti.

V Praze je už takřka jedno zaregistrované auto na jednoho obyvatele. S tím jednoznačně nikdo v minulosti nepočítal. Samozřejmě jsme nepočítali s celou řadou jiných věcí, například, že bude jednodušší mít mobilní telefon než pevnou linku nebo že nebudeme potřebovat encyklopedie, protože všechno najdeme na internetu. Řada problémů se řeší sama, stačí jen počkat a ono to nějak dopadne. U některých záležitostí to však evidentně neplatí. Automobily jsou poměrně velké věci, které se pohybují po ulicích, silnicích nebo jsou v garážích a na parkovištích. Není možné si je vzít domů, když náhodou na ulici není místo, ani si je strčit do tašky nebo do kapsy. Ani to však není žádná žhavá novinka. Auty se jezdí více než sto let a nejméně třicet let jsou problémy s parkováním. Pro některé domácnosti, které bydlí v pronajatém bytě, je auto hlavním hmotným majetkem, které jim společnost umožnila si pořídit a přirozeně jim na svém majetku záleží.

Praha svým nesystémovým, laxním a alibistickým přístupem k řešení problematiky parkování překonává nejhorší možné představy. Vytlačování zaparkovaných aut z jedné městské části do druhé, posunování v rámci oblastí zřízením zón organicky spojené s aktivitou policie, která v nočních hodinách pokutuje zoufalé řidiče - rezidenty, kteří po večerním návratu domů nedokážou najít parkovací místo ani dvě stanice tramvají od domu, a tak parkují tam, kde nemají. Nemluvě o problematice firemních aut, nákladních aut a vozů se zahraniční SPZ.

Pokud by v Praze vznikla politická strana nespokojených majitelů aut, kteří by dokázali navrhnout funkční systém parkování v celém hlavním městě jako svůj jediný bod volebního programu, myslím, že by snadno získali pro svého kandidáta senátorské křeslo. Například v Praze 10. Mohlo by na to stačit takových osm, devět tisíc hlasů. A tolik zoufalých, naštvaných a rozezlených řidičů v Praze 10 určitě je.

 

 «»


 

 

Senátorské volby a parkování na Praze 10

11. září 2016

Senátorské volby a parkování na Praze 10

Již na první pohled se dá najít přímá souvislost mezi říjnovými senátorskými volbami a zoufalým večerním hledáním parkovacího místa rezidenty v některých částech Prahy 10. Tak jako i jiné městské části, má Praha 10 řadu jiných potíží, které buď neřeší, nebo je řeší zdlouhavě, ale problematika parkování nejen přesahuje horizonty obvodu, ale vykazuje trvale mnohaleté viditelné zhoršování. Právě kvůli těmto okolnostem by za Prahu 10 měla usednout do senátorského křesla osobnost, která bude „těžkou vahou“ v politickém slova smyslu a dokáže prosadit systematická řešení s lokálním efektem.

Parkování, velký problém většiny městských aglomerací (snad vyjma některých japonských velkoměst), vyžaduje komplexní pohled, schopnost vize do budoucna, znalost moderních technologií a kontakt s občany propojený s osobní zkušeností řešené problematiky. Magistrát Hlavního města Prahy nedokázal uchopit problematiku parkování jako strategický úkol. Městské části mohou samostatně celou řadu věcí řešit nebo přinejmenším řešení navrhovat, čímž dochází ke kaskádovým efektům, které dopadají na ty méně průbojné. Určitá nejistota a značná nejednotnost se projevuje například v kauze parkovací plochy vedle stadionu Bohemians, která má pro místní občany mimořádnou důležitost. A takových příkladů by se dalo nalézt více. Senátor za Prahu 10, který bude se stavem parkovacích možností Prahy 10 dostatečně obeznámen a bude schopen nabídnout celoměstské řešení, by byl osobou na svém místě.

Bohužel, ta hlavní jména, jako E. Kislingerová (ANO) nebo I. Cabrnochová (SZ, ČSSD) ve svých programech problematiku parkování na Praze 10 nezmiňují. Nevěnuje se jí ani J. Holubář (TOP 09), ten patrně pro své jednosměrné zaměření na lékařskou a preventivní problematiku. Těžko můžeme očekávat zájem o řešení parkování u kandidáta do Senátu ČR F. Slováčka (Soukromníci), jenž každý den pohodlně vyjíždí ze své garáže a v kampani se soustředí výhradně na rádoby moudré paralely politiky s hudbou.

Pokusme se mezi kandidáty najít někoho, kdo má opravdu zájem něco pro občany udělat, a to proto, že je vlastně jedním z nich. Vlastně z nás.

 

«»


 

 

Volný pohyb v rámci EU

23. srpna 2016

Volný pohyb v rámci EU

Evropská unie se oficiálně zrodila v roce 1993 a dnešních 28 členských států čítá více než půl miliardy osob. Česká republika se stala členem v roce 2004 a rozhodnutí vstoupit bylo podpořeno referendem, ke kterému se dostavilo 55,2% voličů, kteří výraznou většinou hlasovali pro vstup do EU. Hlavním motivem pro „ano vstupu“, byl tehdy slibovaný volný pohyb osob po Unii, usnadněné podnikání mimo hranice ČR, dále jakási vstupenka do klubové zóny zemí s velmi dobrou životní úrovní, bezpečnostní aspekt a avizovaná možnost mít kladnou bilanci v systému dotování a čerpání evropských fondů.

Celkové nadšení se mohlo teoreticky také opírat o hlavní cíl Lisabonské agendy (2000), a sice do deseti let zaujmout pozici číslo jedna mezi světovými ekonomikami. Ekonomická krize, která započala v roce 2008 (úplný konec 2014), však jasně ukázala, že by EU nemělo jít ani tak o soutěž mezi kontinenty, jako o nalezení mechanizmů, které v podobných případech zmírní důsledky dopadající na lokální ekonomiky.

Současné potíže, a mezi nimi na prvním místě migrační problematika, znovu obracejí pozornost jinam, než k proklamacím. Hrozící bezvízový styk s nečitelným Tureckem, obtížně odhadnutelná sinusoida počtu imigrujících, nejasné důsledky Brexitu, od listopadu možná nevyzpytatelná Amerika a sílící tendence k unijnímu protekcionizmu v podobě budování plotů, neprodyšných hranic a zřízení Evropské armády, dávají jasný signál potřeby rozhodných kroků a jasných stanovisek. Smutně a v protikladu pak vyznívá „senzační odhalení“ prezidenta republiky, že v Bruselu se místo vážných věcí zabývají normotvorbou sedaček na traktory. Kvintesence populizmu od člověka, který se jedním dechem vydává za eurofederalistu.

Volný pohyb čehokoli a kamkoli je patrně v EU minulostí, byť bychom se měli snažit z něj zachovat maximum. Ať už se jedná o pohyb kapitálu - snad, osob – tam to bude těžší a služeb – záleží na tom jakých a kam. A ještě k tomu udržet úplný volný pohyb zboží, to by bylo „boží“.

  

 «»


 

 

Jsou dnešní děti líné?

7. srpna 2016

Jsou dnešní děti líné?

Generačně laděná odpověď zní: „Ano“. Existuje přece teď tolik lákadel, které naše děti navádějí k neaktivnímu způsobu života nebo přinejmenším k více či méně omluvitelné prokrastinaci. Chytré telefony, herní konzole, stálé připojení na provozování on-line her, atd. Kdo by odolal? Možná by ale bylo korektnější upravit otázku v záhlaví a rozšířit ji i na dospělé jedince. Tedy, jsme nyní línější my všichni? Jsou snad přicházející generace stále línější a línější? Opomenu-li fakt, že již mnohokrát vedla obyčejná lenost k významným vynálezům, které pomohly změnit úmornou dřinu na snadnou práci, pak uvedená teze příliš pravděpodobně nevypadá. Postupně bychom patrně umřeli na lenost, protože by nás nebavilo se už ani rozmnožovat a udržovat lidský druh a to nás snad opravdu nečeká. To, co je hrozivé, je, aby se z některých současných návyků nestaly opravdové diagnózy typu nomofobie (chorobná panika vyplývající z možné ztráty mobilního signálu), nebo případně některá z forem sociální fobie.  

Řada symptomů však nasvědčuje tomu, že problém není v lenosti. Ti, kteří nikdy nehráli „Tanky“, „Farmu“, „Grepolis“ nebo „Sonic Jump“ pět hodin v kuse, nevědí, kolik námahy to stojí. Je to zkrátka o alternativách. Dokud bude digitálně stvořený svět atraktivnější, než ten skutečný, bude volba jasná. Mizerná úroveň fotbalové ligy, bulvár hemžící se nadbytečnými detaily ze života hokejistů či tenistek, neúměrná adorace „nedostižných“ sportovců, zpěváků, moderátorů, modelek vhání celou generaci a možná i dvě do pasti pseudoúspěchu při prezentování vlastních fotografií a názorů na sociálních sítích.

Nemyslím si, že jsou dnešní děti líné. Jenom potřebují trochu následovatelných vzorů a atraktivněji balenou sportovní nebo uměleckou alternativu.

  

 «»


 

 

Donald versus Hillary - zatím vyrovnaný stav.

30. července 2016

Donald versus Hillary - zatím vyrovnaný stav.

Tak už je to jasné. Hlavní roli v karnevalovém šílenství zvaném Volba prezidenta USA budou hrát Donald Trump a Hillary Clintonová, vedlejších se ujmou Gary Johnson a pravděpodobně Jill Steinová. Vzhledem k tomu, že americké prezidentské volby končí vždy velmi těsným výsledkem, můžeme očekávat opět drama, a tentokrát s puncem určité nejednotnosti v jednotlivých politických táborech. V současném rozjitřeném světě (zejména Evropě) je poměrně důležité, kdo se stane vítězem a také jak silný bude mít mandát. Vzpomeňme na první mandát mladého Bushe, který v úvodu funkčního období provázely pochyby o spravedlivé výhře nad Alem Gorem. Na první pohled se zdá jasné, že lepší volbou z pohledu Evropy bude Hillary. A také, že je favoritkou, alespoň podle průzkumů. Má rodinné zkušenosti s tímto úřadem, byť jí nepřinesly vždy úsměv na rtech. Přináší do těch úplně a absolutně nejvyšších pater politiky vůbec poprvé nevyzkoušený ženský prvek, který vesměs obsahuje více empatie, někdy přetavené v obyčejnou tvrdohlavost, občas ale také snadnější ovlivnitelnost a manipulovatelnost. Ten kdo sleduje Hillary při projevech a vnímá její tón hlasu, nachází jistou hrubost a syrovost v jejím projevu, což by mohl být symptom pragmatičnosti a racionality, pokud to není jenom znak absolvované menopauzy. Oproti tomu v Donaldově projevu se objevují prvky fanfarónství, nezralého mužství a jasných populistických zkratek. Je tam hulvátství, ukazování svalů a neomalenost. Ale je tam také přímočarost, prokazatelná tradice úspěchu zračící se v chůzi a držení těla, a mezi námi Američany, je to po osmi letech zase běloch, který dává najevo, že udělá doma pořádek.

Tak si tedy počkáme. Průzkumy můžeme patrně klidně ignorovat. Bude se to houpat sem tam, a pokud někdo z kandidátů neudělá fatální chybu, dozvíme se výsledek po 8. listopadu 2016. Blíže k chybě měl zatím Donald Trump, ale vzhledem k tomu, že chyby polidšťují nemusí to nic znamenat. Pokud americký volič neuvažuje evropsky (což patrně nečiní), má Donald velmi dobrou šanci na výhru. A další americký sen se stane skutečností.

 

«»

 


 

Okurka

21. července 2016

Okurka

Léto, a především jeho střední část, bylo vždy v minulosti klasickou okurkovou sezónou. V médiích se pravidelně každý rok objevovaly informace o tom, že žralok pokousal učitelku na dovolené na Jadranu, a že je buď příliš chladno, nebo příliš teplo na to, aby byli zemědělci spokojeni.

Letošní červenec je však jiný. Dokonce ani nepotřebuje migrační/běženeckou/utečeneckou zpravodajskou injekci, která plnila stránky novin a obrazovky kompů v loňském roce a umožnila některým novinářům odjet na dovolenou. Do Řecka nebo do Itálie.

Události se se na nás valí, i bez pomoci vedrem zmožených žurnalistů, opravdu značným tempem. Recep Tayyip Erdogan se rozhodl, že počínaje červencem začne budovat totalitní Turecko. A jeho snaha o souznění s Ruskem je snadno viditelná. Celkem zásadní novinka, která může znamenat velké změny. S trochu jiným záměrem, ale také poněkud rozporuplným, přichází Donald John Trump. V rámci předvolební rétoriky zpochybňuje parametry bezpečnostních standardů Severoatlantické aliance. Váhání s případnou spoluprací v rámci NATO, pokud by došlo k problémům s Ruskem v Pobaltí, je pro Středoevropany nepříjemné. Zatím není jisté, zda to opravdu bude na něm, ale názor Hillary neznáme, tak musíme počkat. Další neokurkovou zprávou je, že Rusové nemají jet do Ria, protože pod dohledem státních orgánů řízeně dopovali a podváděli na olympiádě v Soči. Inu, z našich nemá jet ani Sáblíková, i když z úplně jiných důvodů. A nejedou další, například Berdych, Halepová nebo McIlroy. Motivy mohou být virus zika, nízké honoráře, nebo taky špatně načasovaný doping.

V kontrastu s uvedenými kauzami vypadá jako opravdová okurkově zpracovaná zpráva o zabití ženy ve smíchovském Tesku, po které byla uzavřena část!!! prodejny a ministr vnitra vyjádřil soustrast pozůstalé rodině prostřednictvím zprávy na svém twitterovém účtu!!! Vedle toho bledne i falešná mluvčí hejtmana Haška.

 

 «»


 

 

Svět už nikdy nebude stejný.

18. července 2016

Svět už nikdy nebude stejný.

Stali jsme se nedobrovolnými zajatci nejrůznějších klišé. Od určité doby se na nás sypou ze všech stran. Tisk, elektronická média, televize a další nosiče informací využívají klišé jako zkrácenou, srozumitelnou, komprimovanou formu apelu (dokonce i Forrest Gump si přihřívá polívčičku!). Nadužíváním, navíc v nevhodných souvislostech, však účinnost takto vedené komunikace selhává. Údernost sdělení se postupně vytrácí a samotná klišé vytvářejí informační vatu, která v konečném důsledku působí nechtěně opačně. Klišé ubírají tiskovým zprávám agentur na důvěryhodnosti a svým způsobem naznačují nedostatek formulační invence.

Myslím, že poprvé jsem si to uvědomil v souvislosti s jedenáctým září (2001), kdy jsem opakovaně slyšel, že cestování letadlem už nikdy nebude stejné a, že i svět se jednou provždy proměnil.  Podobná sdělení asi zazněla i po leteckém neštěstí nad Lockerbee (1988) nebo po teroristických útocích IRA (1972). Zřejmě však nepůsobila dojmem opakovaného vágního sdělení. Naopak si neuvědomuji, že by se zpráva o definitivní proměně světa ozvala třeba v souvislosti s vynálezem antikoncepce či se zrušením povinného amatérského statutu pro aktivní účast na olympijských hrách. Když už tedy klišé, tak by těmto velmi významným společenským milníkům rovněž slušelo a měli bychom to dodatečně napravit. Tedy pokud respektujeme opakované bezobsažné sdělení jako instrument pro lepší pochopení distribuované informace.

Často také slýchám další klišé, že „Není to tak, jak to vypadá“. Nejrůznější spiklenecké teorie se odvolávají na podezřelé okolnosti a s někdy překvapivou logikou tvrdí, že vše je jinak. Prakticky veškeré významné události mají svou druhou, tajemnými silami řízenou, „jinou“ verzi. Snad jenom Brexit zatím takovou verzi nemá. Zato se v souvislosti s ním dozvídáme, že Evropa už nikdy nebude stejná. A zrovna v této záležitosti by se verze č. 2 celkem hodila, a nejen Britům.

Vlastně je pravda, že svět už nebude nikdy stejný. Je to jako s tím pověstným nerealizovatelným opakovaným vstupem do stejné vody. Prostě to nejde a kdo chvíli stál, už stojí opodál a do stejné vody se nedostane.  I když to možná není tak, jak to vypadá.

 

 «»


 

 

Kdybych byl Brit, ...

3. července 2016

Kdybych byl Brit, ...

Nejsem Brit, ale Čech, a tak mě nejvíc zajímá situace u nás doma, za humny, v té naší kotlině. Chtěl bych vědět, jak je to s oprávněností čerpání evropské dotace na Čapí hnízdo, co nám vlastně chce říct plukovník Šlachta, jaké jsou dopady schváleného zákona o prokazování majetku a kdo nastoupí po uprchlíkovi Vrbovi k české fotbalové reprezentaci.

Kdybych byl Brit, to by bylo něco jiného.  Sice by záleželo na tom, jestli jsem „Leave“ nebo „Remain“, ale stejně by mě zajímalo, jestli je Brexit už definitivní. Nebo jestli ještě může dojít k revokaci formou druhého referenda. Nebo zda bude doporučení, které poskytla veřejnost, ignorováno. Asi bych se jako Brit nezajímal skoro o nic jiného, a tak by mi neunikl příběh smíšené česko-anglické rodiny, ve které nechali o Brexitu rozhodnout dvou a půlletou dcerku, která prostě tatínkovi doporučila opustit Evropskou unii. Patrně bych se zamyslel nad tím strategickým, demokraticky docíleným rozhodnutím, které podle všeho přináší velké změny a zakládá se tak trochu na happeningu, aktuálních emocích a hnutích mysli.

Nejsem Brit, jsem Čech, a tak bych rád, aby bylo v éteru méně Brexitu či Breferenda. Je to konec konců na Britech, co s tím udělají a jsem si jist, že naše doporučení a dobré či zlovolné rady nebudou za kanálem La Manche poslouchat.

Pokud u nás bude plebiscit na téma „Čodchod“ , nenechám to na nezletilých a půjdu volit sám. Nejsem Brit.

 

«»


 

Je to opravdu BREXIT?

28. června 2016

Je to opravdu BREXIT?

Momentálně se všichni ptají, co bude dál s Evropou, Čechií (sic), jaký dopad má britské LEAVE na evropskou ekonomiku, a jestli je výsledek referenda pro EU v něčem dobrý či výhodný. Korektní odpověď zní: "Těžko říct.", případně: "Nevím." Taková reakce však vyžaduje značnou osobní odvahu, zejména odpovídá-li politik nebo ekonom. Bývá však pravidlem, že když se k nějakému tématu ozvou opakující se dotazy, ukáže se, že je důležité položit si otázku, která by těm dotazům měla logicky předcházet a na ni hledat odpověď.

Britové, a nejen oni, se zabývali problematikou opuštění Evropské unie několik let, intenzivně několik posledních měsíců. Výraz BREXIT patřil k nejčastěji zadávaným termínům v běžných vyhledávačích a BREXIT byl rovněž frekventovaným slovem v tištěných médiích.

Proč zrovna tento výraz? V zásadě se jedná o geniální - možná neuvědomělý - tah podporovatelů odchodu Británie z Evropské unie, protože postupně se z těch, kteří byli na straně REMAIN, stali odpůrci a odmítači BREXITU, což je pozice, která je z marketingového pohledu významně slabší. Něco odmítat, znamená připustit, že to vlastně již existuje.

Vzhledem k tomu by bylo pro zastánce setrvání v EU mnohem vhodnější prosadit komunikování jiného slova např. BREFERENDUM, jakožto neutrálního termínu pro stávající situaci. Nestalo se tak.

Otázky předcházející těm běžným a obvyklým, které jsou uvedeny v prvním odstavci, by mohly znít: Odejdou Britové doopravdy z EU na základě výsledků nezávazného referenda? Kdyby necelá dvě procenta hlasujících hlasovala obráceně, mohl být výsledek opačný. Jak se zachová britský parlament, především jeho dolní komora? Je to opravdu BREXIT se vším všudy? Férová odpověď zní opět: "Nevím.", ale z dotazu vyplývá, že není třeba se touto problematikou zabývat, protože, řečeno sportovní terminologií, míček je na druhé straně kurtu a my čekáme, až se ocitne u nás. Jenom nevíme, jestli soupeř nevyužije práva druhého podání.

 

«»